Kamarád mne poprosil abych mu udělal minirecenzi na knihu kterou právě vydal. Sice něco takového na našich stránkách nemá tradici, ale proč ne.
Začnu s tím co se mi na knížce nelíbí. Je to naprostý nezájem autora o celkové pozadí vojny. Nikde neřeší agresi, koncentráky, vyvražďování jiných národů. V tomto směru v textu žádnou reflexi nenajdete a to ani v nějakém dodatku od lidí co knihu připravovali a to není dobře. Na druhou stranu si autor na konci knihy stěžuje na chování Sovětů i Američanů k Němcům. Což mi přijde trochu smutné a jako by to snad ani nepsal ten samý autor.
Pan Carius totiž celé své vyprávění vede velmi vojenským způsobem. Na city a emoce velice strohým a je to určitě ku prospěchu věci. I když občas vám to je nějak i líto. Když Carius vede dva Tigry zastavit sovětský útok a po pár desítkách minut hoří asi deset sovětských tanků a je zničeno x děl a sovětská pěchota je nazpátek ve svých zákopech, Carius zacouvá do lesa, vyleze a jen na svém stroji napočítá asi 45 zásahů od děl různých ráži. Říkáte si, že by jste se určitě chtěli dozvědět víc o tom co se v boji v Tigru dělo. Pan poručík to odbude jednou větou. Zároveň s vítězstvími se nevyhýbá i průšvihům. Ať už svým vlastním, moc mne pobavilo, jak po pár dnech beze spánku v zimě v noci zaslechl nějaký zvuk v lese u tanků a tak si chtěl posvítit a v tom stavu v jakém byl si světlici omylem vystřelil do vlastního Tigeru. Nebo se věnuje i chybám a průšvihům německé armády. Třeba když je rota Tigerů s praporem granátníků na korbách a okolo tanků, připravena na pozici k útoku a němečtí dělostřelci je zmasakrují jednou moc „krátkou“ salvou.
Carius popisuje válku stroze, ale velezajímavě a nebere ohledy na nic. Jsou to vzpomínky vojáka u kterých vás občas napadne, že bojoval snad i rád. Ne, určitě není nacista, jen Němec co válku bere jako nutnou realitu svého života a dál o tom nepřemýšlí.
Vzpomínky jsou velmi čtivé a velmi poučné. Určitě si řeknete že známá věta -posádky Tigerů moc neumíraly- bude asi pravdivá. S trochou štěstí a hlavně dobrým velitelem. Cítíte že schopný starý frontový voják je na frontě to nejdůležitější. Ke konci knihy je ukázka přesného opaku- mladí němečtí tankisté v Jagtigeru prohrají teoreticky naprosto jednoznačný souboj na dálku se Shermany. Zapracuje úlek, zmatek, panika a nulová bojová zkušenost a místo prvního vítězství přijde jen šílená smrt v plamenech.
Ano Carius napsal svoji knihu jako vzpomínku na válku, na kamarády a na to jak dobře v Tigrech bojovali. A já mu věřím.Věřím že vše co popisuje zažil a i těch minimálně 150 zničených nepřátelských tanků mu věřím, jen je mi líto, že nebyl schopen i 15 let po válce napsat, že celá ta válka byla jen zbytečná lidská tragedie.
Ale pokud vás zajímají boje Druhé světové války asi by tato vemi hodnotná a čtivě napsaná kniha neměla ve vaší knihovně chybět.
Objednávky- http://carius.cz/
