István Horthy se narodil 9. prosince 1904 v Pule, kde v tu dobu pobýval jeho otec – admirál Rakousko-Uherského válečného námořnictva a pozdejší regent Maďarského království, Miklós Horthy. Mladý Horthy měl původně pokračovat v tradici svého otce a v roce 1918 byl přijat do námořní akademie ve Fiume (dnes Rijeka). Konec 1. světové války a následně rozpad monarchie ovšem udělal konec jeho námořní kariéry a ve studiích pokračoval na vyšší reálné škole v Budapešti. Ve studiu pokračuje na strojnické fakultě v Budapešti. Stává se členem univerzitního leteckého spolku; zúčastňuje sa automobilových a motocyklových soutěži. Obzvlášť letectví si zamiluje a v roce 1926 dočasně přerušuje studium, aby nastoupil dobrovolně na vojenskou službu, kde prodělává vojenský letecký výcvik. Studium ukončuje v roce 1928 a získává titul inženýra.
Po studiu odchází se svým strýcem do Afriky – procestuje Ugandu, Belgické Kongo a Keňu. Po návratu nastupuje v závodech Weiss-Manfréd, v průmyslové čtvrti Budapešti – v Csepelu, kde se stává členem konstrukčního týmu věnujícímu se vývoji leteckých motorů. V roce 1929 odchází do Spojených státu, kde u koncernu Ford rok pracuje, jako dělník ve výrobě. Po návratu se stává vedoucím konstrukce u dalšího maďarského průmyslového gigantu – MÁVAG.
V roce 1934 se stává ředitelem závodu na výrobu lokomotiv a o 4 roky později prezidentem společnosti. V roce 1940 se stává generálním ředitelem maďarských státních drah MÁV. Zároveň se stává členem horní komory parlamentu a později po vstupu Maďarska do 2. světové války je jmenován státním tajemníkem. Z důvodu časté nemoci svého otce se výnosem parlamentu z roku 1942 stává viceregentem Maďarska. Proti tomuto výnosu hlasovali v parlamentu pouze poslanci za maďarskou fašistickou stranu Šípových křížů (Nyilaspárt), protože stejně jako otec i on je známý svým obdivem k Angličanům a navíc byl autorem několika kritických projevů vůči Němcům.
Ve stejném roce se dobrovolně hlásí k vojenské službě. Začátkem května 1942 nastupuje službu u 1. stíhací skupiny (vadászosztály) v Szolnoku, vyzbrojené italskými Regianne Re-2000 Falco, v Maďarsku nazývanými Héja (Jestřáb). Přes to, že se mu velení letectva snaží zabezpečit službu v zázemí, přihlásí se k frontové službě a odchází se svou jednotkou v rámci 2. maďarské armády k Donu. Během léta 1942 nalétá 24 operačních letů. 16. srpna přichází rozkaz k „uzemnění“ mladého Horthyho, on ovšem vymůže u velitele 2. armády svolení k poslednímu – 25. letu. Tento let se mu stává osudným. Se svým číslem, örm. Nemeslakim odstartovali několik minut po 5. hodině ráno z letiště Alexejevka k doprovodu průzkumného He 46. Krátce poté Héja, řízená fhgy. Istvánem Horthym narazila do země, následoval výbuch a požár, který dokonal dílo zkázy. Okamžitě bylo nařízené vyšetřování případu, ale nebyl zjištěný žádný konkrétní viník, proto bylo poměrně rychle uzavřeno se zjištěním, že nehodu způsobil sám pilot, který nezvládl řízení letadla při vysoké rychlosti během obratu. Samozřejmě jak bývá zvykem, mezi piloty a vojáky se objevilo několik spekulací ohledně důvodů, které vedly k nehodě. Podle jedné den před akci mladý Horthy zapíjel svůj svátek (István – Štepán, podle maďarského kalendáře má svátek 20. srpna). To se však nepotvrdilo – piloti, s kterými sdílel stan vypověděli, že předchozího večera hráli ve stanu karty a mladý Horthy nic nepil – věděl, že příští ráno poletí. Podle další fámy, kterou po návratu z frontu rozhlašoval jeho důstojnický sluha György Farkas, stála v pozadí tajemné nehody německá tajná služba kvůli Horthyho zmíněnému obdivu k Angličanům… Existovala i verze, že v letadle neseděl Horthy, ale někdo jiný a nehoda se využila, aby Horthy mohl odejít do exilu…
Po pádu komunismu se v Maďarsku objevilo několik článků, které se snažily vysvětlit důvod Horthyho nehody, ale žádná z nich nedala uspokojivé vysvětlení. V roce 2012 se díky nadšencům vytvořila speciální skupina, složená z vojenských letců, leteckých lékařů, techniků a historiků (ve skupině byl i člen organizačního štábu modelářské soutěže v Mošonu a hlavní rozhodčí Károly Magó, jinak voják z povolání), která se snažila zjistit skutečné důvody nehody. Jedna část z nich navštívila i bývalé letiště v Rusku a mluvila s posledním očitým svědkem nehody, Rusem z nedaleké vesnice. Jako nejpravděpodobnější příčinu shledali změnu charakteristik letounu Héja, do které Maďaři na základe frontových zkušeností montovali přídavné pancéřování o váze 149kg, které posunulo těžistě letounu o 3,5cm dozadu. Zároveň lékaři zjistili vysokou pravděpodobnost toho, že následkem přeťížení při náhlém obratu mohl Horthy upadnout do bezvědomí a nedokázal vybrat vývrtku, do které se letoun dostal následkem změn v letových charakteristikách.
-LaV-
Přidáváme popis letounu MÁVAG Héja, na kterém István Horthy létal. Text je převzat z fóra Válka.cz.
Héja II byla upravenou licenční verzí italského jednomotorového stíhacího letounu Reggiane Re.2000. Výroba proběhla v maďarských státních železárnách a ocelárnách (MÁVAG). Maďarsko v roce 1939 zakoupilo sedmdesát stíhaček Re.2000, dodáno bylo pouze 68 letadel, v Maďarsku byla označena jako Héja (Sokol).
Ve stejné době Maďaři zakoupili právo na licenční výrobu. Na letounu bylo provedeno několik úprav, nejvýznamnější z nich byla instalace motoru WMK-14B což byl licenční motor Gnome Rhône a K-14 Mistral Major, dále byly nahrazena kulomety Breda-SAFAT obdobnými maďarskými úprav doznal palivový systém, do trupu byla instalována samosvorná palivová nádrž o objemu 118 litrů, další (22 ks) malé palivové nádrže byly v křídlech.
Výroba Héja II běžela od července 1942 do října 1944, když spojenecký nálet v červenci 1944 zničil továrnu WM bylo ještě 25 až 30 letadel dokončeno. Celkem Maďaři postavili 203 letadel Héja II
Maďarské letadla Héja II létala jen v Maďarsku a měla být používána jako cvičný stíhací letoun. Spojenecké bombardování Maďarska v roce 1944 si však vynutilo zařazení letadel Héja II do služby jako stíhací letoun. Héja II byl tedy nasazen proti americké 15. Air Force a jeho doprovodným stíhačkám. Došlo k celé řadě kontaktů mezi stíhačkami Héja II na straně jedné a P-38 a P-47 na straně druhé. Každý si jistě sám udělá představu jak taková setkání dopadala…
Ing. Vladimír Valchař