W/CDR FRANTIŠEK DOLEŽAL, DSO, DFC

Jeden z nejvýznamnějších, nejschopnějších a nejúspěšnějších důstojníků československého letectva a budoucí třetí velitel československého stíhacího křídla ve Velké Británii se narodil 14. září 1909 v České Třebové v rodině strojvůdce. Po maturitě na reálce odešel roku 1928 do Prahy studovat ČVUT, kde v roce 1932 dokončil deset semestrů strojního inženýrství. Pamětníci však připomínají, že navzdory technickému vzdělání působil spíše jako klasicky vzdělaný člověk, neboť vynikal znalostmi historie, filosofie, hudby, literatury a výtvarného umění.

V letech 1933-1934 vykonal prezenční vojenskou službu, a to ve škole na důstojníky dělostřelectva v záloze v Josefově. Vojnu ukončil v hodnosti podporučíka dělostřelectva v záloze. *

* VHA, fond kvalifikačních listin – F. Doležal.

Mohl odejít do civilu a věnovat se dokončení studia na ČVUT, ale rozhodl se pro dráhu profesionálního vojáka. Proto roku 1934 nastoupil studium ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Její letecké oddělení absolvoval jako premiant ročníku a roku 1936 byl vyřazen jako poručík letectva. V letech 1936-1937 prošel příslušným aplikačním kurzem, získal kvalifikaci pozorovatele a pilota a byl zařazen do funkce nižšího důstojníka k 36. stíhací letce Leteckého pluku 2 Dr. E. Beneše v Olomouci. Letka, v jejímž čele stál kpt. Karel leypold, byla vyzbrojena standardními stíhacími dvouplošníky Avia B-534. V době mobilizace, na podzim 1938 Doležal konal funkci prvního důstojníka 36. letky, která působila v sestavě bojového letectva 2. armády na severní Moravě. Ve službě si vedl velmi dobře. „…Má bojový elán a velmi dobrý vliv na podřízené…,“ * napsal do jeho tehdejšího služebního hodnocení velitel letky.

* VHA, ČSL-VB, fond kvalifikačních listin – F. Doležal.

Z okupované vlasti odešel 20. června 1939 a po kratším pobytu v polsku odplul 25. července 1939 lodí Castelholm z přístavu Gdyně do Francie. Zde 10. října 1939 vstoupil do svazku Armée de l´ Air. Po přeškolení na francouzské stíhací letouny Morane Saulnier MS-406C.1 na letecké základně v Chartres byl 17. května 1940 odeslán na západní frontu, která již tehdy byla v dramatickém pohybu. Společně se skupinou dalších českých stíhačů působil u GC II/2. V průběhu krátké, ale dramatické francouzské kampaně stačil nalétat celkem 19 operačních hodin a dobyl zde svá první čtyři vzdušná vítězství – tři sestřely jisté (He 111, Hs 126 a Do 17) a jeden pravděpodobný (Bf 110).

Poté, co Francie 17. června 1940 požádala o příměří, odletěl spolu s ostatními Čechy na letounu Lockheed 12 Electra na letiště Perpignan-La Salanque v jižní Francii. Odtud pak pokračovali autem do přístavu Port Vendres, který opustili 24. června 1940 na palubě lodi General Chanza. Mířili do severní Afriky. Odtud pak následoval odjezd vlakem do marocké Casablanky a pak po moři do Velké Británie – nejprve na lodi Gib el Dersa z Casablanky do Gibraltaru a odtud lodí Neuralia do anglického Liverpoolu, kam dorazili 12. července 1940.

Po nezbytném karanténním pobytu v táboře Cholmondeley Park byl František Doležal (nedávno povýšený na nadporučíka) přijat do svazku RAF VR v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer (P/O). Krátce pobyl v čs. leteckém depu v Cosfordu a 6. srpna 1940 byl přidělen do Duxfordu, kde se formovala 310. československá stíhací peruť, prodělávající výcvik na Hurricanech Mk.I. Tato jednotka však měla tehdy pilotů nadbytek, zatímco jiné zoufale volaly po posilách. Společně s dalšími třemi českými stíhači byl proto již 26. srpna 1940 „zapůjčen“ sousední britské 19. stíhací peruti, operující ze satelitního letiště Fowlmere. Jednotka byla vyzbrojena vynikajícími Spitfiry Mk.I společně s několika kusy kanonové verze Mk.IB; v následujícím měsíci k ní přišly i první exempláře výkonnějších Spitfirů Mk.IIA. Dnem 2. září 1940 byl P/O František Doležal (společně se Sgt Stanislavem Plzákem) prohlášen za operačního pilota a vzápětí úspěšně zasáhl do bitvy o Británii. Za poznámku jistě stojí skutečnost, že se tak stali prvními Čechy, kteří měli možnost bojovat na legendárních Spitfirech. *

Spitfire Mk. I 19. peruti RAF

* Rajlich, J.: Esa na obloze. Praha 1995, s. 91-92; Rajlich, J. – Sehnal, J.: První Češi na Spitfirech. Českoslovenští letci u 19. stíhací squadrony RAF. Letectví a kosmonautika č. 1-4/1994. Vůbec prvním Čechem, jenž pilotoval Spitfira, byl velitel 310. peruti, S/Ldr Alexander Hess. Dne 2. srpna 1940 pilotoval kanónový Spitfire Mk.IB R6776 (QV-H), náležející právě sousední 19. peruti. Nešlo však o bojový, nýbrž o cvičný let seznamovacího charakteru.

V průběhu bitvy o Británii si P/O František Doležal vedl velice zdatně. Ke svým dosavadním úspěchům přidal dalších pět, z nichž dva byly klasifikovány jako jisté (Bf 110 a He 111), dva jako pravděpodobné sestřely (Bf 109) a jeden jako poškození (He 111). V jednom z bojů byl sám zraněn do nohy, ale po nejnutnějším ošetření opět pokračoval v bojové činnosti.

Do Duxfordu, ke své původní Třistadesítce, jíž měl v budoucnu vtisknout vlastní tvář, se vrátil 29. října 1940. Ujal se tehdy velení nad její A-letkou, neboť její dosavadní velitel, F/Lt Jaroslav Malý byl zraněn. * Přestože jednotka po ukončení denní fáze bitvy o Británii podnikala bojové akce rozličného zaměření, utkání s Luftwaffe začínala být pro ni vzácností. Přestože jako pilot, důstojník a velitel byl hodnocen vždy jen vynikajícími známkami, následujících bezmála dvacet měsíců nedosáhl F/Lt František Doležal žádného dalšího vítězství.

* F/Lt Jaroslav Malý byl účastníkem srážky s nejúspěšnějším čs. příslušníkem 310. peruti, P/O Emilem Fechtnerem, DFC, k níž došlo krátce po startu z Duxfordu odpoledne 29. října 1940. Zatímco Fechtner při ní zahynul, Malý utrpěl zranění. Blíže viz Na nebi hrdého Albionu. 1. část (1940), s. 538-543.
Poté, co 11. ledna 1942 se při kolizi v Perranporthu vážně zranil dosavadní velitel 310. peruti, S/Ldr František Weber, ve funkci jej dočasně zastupoval právě Doležal. Činil tak až do 7. dubna 1942, kdy byl do čela Třistadesítky jmenován oficiálně.

Krátce na to bylo vytvořeno československé stíhací křídlo s velitelstvím v Exeteru (odtud také název Exeter (Czech) Wing), jehož sestavu postupně vytvořily všechny tři československé stíhací peruti v rámci RAF, nyní již jednotně vyzbrojené standardními Spitfiry Mk.VB. Hlavní operační náplní útvaru se staly zejména doprovody bombardovacích a bitevních letounů (Bostonů, Whirlwindů a Hurrybomberů) na cíle v severozápadní Francii, především v Bretani. Později se partnery čs. křídla staly i dvoumotorové Mitchelly, Ventury a čtyřmotorové Liberatory a Fortressy.

Po dobu svého působení v čele Třistadesítky přidal S/Ldr František Doležal k dosavadním úspěchům poslední čtyři – jeden jistý sestřel (Bf 109), jeden pravděpodobný (Do 217) a dva poškozené letouny (Fw 190; poslední již jako velitel křídla). Dvou z těchto úspěchů dosáhl nad Dieppe v průběhu celodenní operace Jubilee dne 19. srpna 1942. Dokonalé vedení peruti a její úspěšná účast v této operaci byly posledními kamínky, které způsobily jeho navržení na okamžitě udělení vysoce ceněného Záslužného leteckého kříže (Distinguished Flying Cross, DFC):

„… S/Ldr Doležal sloužil u stíhací jednotky od počátku války,“ psal v návrhu na jeho udělení nadřízený velitel základny Exeter, G/Cpt Rhys-Jones. „Ve Francii zničil dva a pravděpodobně další dva letouny. Po dobu služby u 19. perutě v této zemi zničil jeden He 111 a jeden Me 110 a pravděpodobně sestřelil jeden He 111 a jeden Me 109. V říjnu 1940 byl přidělen k 310. (české) peruti a v dubnu 1942 se ujal jejího velení. Zúčastnil se 23 ofenzívních operací z této země včetně tří hlídek nad Dieppe 19. srpna 1942. V průběhu této operace pravděpodobně sestřelil jeden Do 215 a poškodil Fw 190. Jeho velitelské schopnosti a další ofenzívní operace vyprodukovaly vynikající výsledky jeho peruti při poměrně malých vlastních ztrátách.“ *

* PRO, AIR 2/8921. 23770. Návrh na udělení DFC S/Ldr Františku Doležalovi z 25. srpna 1942. Navrhovatel se poněkud mýlí v počtech a klasifikaci Doležalem dosažených vítězství v roce 1940, a to nejen ve Francii, ale i v Anglii (viz výše). Po dobu války dobyl František Doležal celkem čtrnácti leteckých vítězství, z toho šest bylo klasifikováno jako jisté sestřely (tři sám a tři ve spolupráci), čtyři jako pravděpodobné sestřely (tři sám a jeden ve spolupráci) a čtyři jako poškozené letouny (všechny sám). Rajlich, J.: Esa na obloze, s. 93 a 193.

Po ukončení předepsaného operačního turnusu, k čemuž v jeho případě došlo 15. ledna 1943, byl nakrátko jmenován československým spoluvelitelem základny Churchstanton (kde tehdy sídlily 312. a 313. peruť). S Doležalovými dosavadními výsledky byli pochopitelně spokojeni i českoslovenští nadřízení. Svědčí o tom mj. i to, že u příležitosti jeho (dočasného) odchodu z operační činnosti (před jmenováním wing leaderem) mu inspektor československého letectva ve Velké Británii, A/V/M Karel Janoušek, KCB, udělil písemnou pochvalu, což bylo ocenění udělované jen velmi zřídka. O Doležalových schopnostech a výsledcích psal Janoušek v superlativech:

„… Svými výbornými velitelskými schopnostmi, skvělými osobními vlastnostmi a jako vytrvalý, houževnatý, zkušený a neúnavný stíhací pilot a velitel, dosáhl, že peruť pod jeho velením se stala tvrdým, vycvičeným a ukázněným bojovým celkem. Své vynikající velitelské schopnosti prokázal vždy ve vzduchu i na zemi a peruť pod jeho velením vždy přesně splnila všechny bojové úkoly se skvělými výsledky za poměrně malou cenu ztrát.“ *

* VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 30 ze 7. dubna 1943.

Do operační činnosti se František Doležal vrátil 1. dubna 1943, kdy se po odcházejícím W/Cdr Karlu Mrázkovi, DSO, DFC, ujal velení nad celým Exeter (Czech) Wingem. * Čekala jej nejen další šňůra bojových akcí, ale i rozličné starosti administrativního rázu, jak ostatně ukazuje část jeho publikovaného deníku na s…
* Později, od června do září 1943, bylo československé křídlo na operačním odpočinku ve Skotsku a pro svou tehdejší značnou rozptýlenost neneslo žádný společný britský název. Po přesunu všech tří čs. stíhacích perutí na jihoanglickou základnu Ibsley v září 1943 se jeho označení změnilo na Ibsley (Czech) Wing. Po jeho podřízení 2nd TAF v listopadu 1943 se název změnil nejprve na No 134 (Czech) Airfield, od května 1944 pak na No 134 (Czech) (Fighter) Wing. Sturtivant, R. – Hamlin, J. – Halley, J. J.: c.d., s. 54 a 323.

A jak Doležala hodnotili jeho vrstevníci, s nimiž trávil dobu bojové činnosti? Za všechny citujme alespoň charakteristiku z pera Františka Fajtla, jenž velel 313. peruti v době, kdy Doležal velel celému křídlu:

„František Doležal, nevšední zjev v našem letectvu, má bohatší válečné zkušenosti i úspěchy z Francie a z Anglie než my všichni tři velitelé perutí; * nikdy nám to však nedává najevo,“ napíše o něm později. „V osobním styku vyniká důvtipem, obdivuhodným postřehem a duchaplností. Je-li třeba, zasahuje oponenty sebevědomou ironií i nepříjemnými, téměř jedovatými narážkami. Vyloženě služební záležitosti řeší přímočaře, vážně, tvrdě, ale s patřičnou dávkou ohleduplnosti…
Dolly obsáhl velmi široký prostor všeobecného vzdělání. Vynikající a neselhávající paměť uchovala v jeho hlavě vzpomínky na domov, kde načerpal mnoho vědomostí z národní historie, literatury i umění. Obdivuje duševní bohatství velikánů kultury. Nutí ho, aby i v emigraci po něm pátral. Obrazům, sochám i hudbě netřeba rozumět cizí řečí. Ve Francii i zde v Anglii ve volném čase navštívil kdejakou galerii, výstavu, koncert…

Byl vždy dobrým psychologem. Když dostal velení 310. perutě, brzy zjistil, že jednotka potřebuje změnu a rozptýlení. Cesta k ní vedla přes žaludky. Rozhodl odstranit jednotvárnost anglického stravování zavedením vlastního hospodářství… zavedl chov prasat. Vepřové hody u Třistadesítky se staly pověstné v celém RAF…“ **
* V době, na níž pamětník vzpomíná, t.j. přibližně podzim-zima 1943, byla velitelská místa obsazena následovně: 310. peruť – S/Ldr Emil Foit, 312. peruť – S/Ldr František Vancl, DFC a 313. peruť – S/Ldr František Fajtl, DFC.

** Fajtl, F.: Létal jsem s Třistatřináctkou, s. 204-205.

Týž Doležalův současník nám pak dává nahlédnout i do jeho velitelských metod: „Jako vůdce wingu Dolly nikdy neselhal. Jednou z podstatných složek úspěchu ofenzívní letecké operace nad kontinentem bylo přesné rendez-vous s velkými bratry – bombardéry. Nikdy nepřišel pozdě a nikdy nedovolil, aby jeho stíhači bombardéry opustili.

Bokorys Doležalova Spitfiru, převzato z časopisu Zlínek

Po každém letu, zvláště když došlo k psím soubojům, piloti mezi sebou diskutovali a ostře si vyměňovali názory. Ne že by to nemělo význam, mělo, a bylo to často i zapotřebí. Čerstvě přivezená bojová atmosféra vybuchovala však někdy hrubými a neobjektivními výpady. Bylo nutno uvést věc na pravou míru. Dolly to dokázal skvělým způsobem: během celého letu zapojil všechny smysly, měl o situaci dokonalý přehled. Znal výborně povahy a pilotní schopnosti svých stíhačů a téměř neomylně rozpoznal motivy jejich výčitek. V žádném případě nedovolil, aby se někteří jednotlivci shlukli v celky, které by terorizovaly ostatní, například méně zkušené nebo nervově labilnější typy. Debaty se osobně zúčastňoval jako pilot. Potom převzal úlohu arbitra, protože všechno musí mít svůj konec. A v této úloze mu nesmírně pomáhal respekt, který si získal činy, intelektem, pilotním i velitelským uměním…“ *

* Fajtl, F.: Dolly, náš třetí velitel. Letectví a kosmonautika č…, s…

Po dokončení druhého operačního turnusu odešel na opětovný odpočinek. Velení křídla po něm převzal W/Cdr Tomáš Vybíral. Stalo se tak ke dni 1. února 1944, kdy se shodou okolností schylovalo k vytouženému přezbrojení československého křídla (tehdy označovaného jako No 134 (Czech) Airfield) na moderní Spitfiry LF.Mk.IXC. Sám W/Cdr František Doležal, DFC byl ustanoven do funkce československého styčného důstojníka u nadřízeného 19. stíhacího křídla (No 19 (Fighter) Wing), sídlícího v North Wealdu. *

* No 19 (Fighter) Wing, sídlící v North Wealdu, řídil tři polní letiště: No 132 (Norwegian) Airfield, No 134 (Czech) Airfield a později také No 145 (French) Airfield. Dnem 12. května 1944, kdy došlo ke změně názvosloví, byla křídla přejmenována na sektory (No 19 (Fighter) Sector) a letiště na křídla (např. No 134 (Czech) (Fighter) Wing). Sturtivant, R. – Hamlin, J. – Halley, J. J.: c.d., s. 54, 313 a 323-324.

Jeho dosavadní úspěšná velitelská činnost mu vynesla další vysoké britské vyznamenání, Řád za vynikající služby (DSO): „Tento důstojník byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem 2. září 1942,“ praví se v návrhu. „Od té doby vykonal dalších 90 ofenzívních operací, z toho 70 po svém jmenovám velitelem Českého křídla v lednu 1943. * Křídlo přešlo do sektoru Middle Wallop v září 1943 a od té doby pod velením Wing Commandera Doležala provedlo 40 ofenzívních operací.
Téměř ve všech operacích křídlo působilo jako přímý doprovod bombardovacích formací a často bylo cílem značné protiletadlové palby. S jedinou výjimkou útoku na Brest v dubnu 1943 ** nebyl žádný bombardér sestřelen nepřátelskými stíhači když byl doprovázen Českým křídlem, a to zásluhou Doležalova důvtipu a schopnosti křídla dorazit v čase na místo setkání. Operace byly prováděny podle plánu ve všech případech pokud to počasí dovolovalo. Pod jeho velením dosahovalo křídlo vysokého standardu výkonnosti a břitkost a disciplína ve vzduchu byla na velmi dobré úrovni.

Vysoce kvalitním velením a nevšedním standardem vynalézavosti, kombinované s pečlivou přípravou před každou operací, prokázal tento důstojník vynikající služby…“ ***

* Zde jde o drobnou nepřesnost, neboť Doležal do funkce velitele křídla nastoupil až 1. dubna 1943. Předtím, od 15. ledna do 31. března 1943 vykonával funkci čs. spoluvelitele základny Churchstanton.
** Je zde míněna operace Ramrod 64 provedená 16. dubna 1943, kdy Exeterské křídlo doprovázelo 25 amerických čtyřmotorových Liberatorů nad ponorkové kryty v přístavu Brest. Celkem šest německých Fw 190 od 8./JG 2 Richthofen tehdy severozápadně od cíle provedlo bleskový přepad a sestřelilo dva Liberatory, zatímco třetí sestřelil flak (dva Liberatory nárokoval ve 13.36, resp. 13.38 Obfw. Friedrich May, třetí ve 13.56 Obfw. Josef Bigge). Několik čs. pilotů (m.j. S/Ldr Emil Foit a F/Sgt Vojtěch Lysický) se sice zmohlo na pokus o odvetu, ale nízká rychlost jejich zastaralých Spitfirů Mk.VB/VC jim rychlejší Fw 190 nedovolila dostihnout. VHA, ČSL-VB, sign. 586/BI/1/167. No 310 Squadron Operations Record Book, Foreman, J.: c.d., s. 303-304.

*** PRO, AIR 2/9617. XC 23837. Návrh na udělení DSO W/Cdr Františku Doležalovi, DFC z 3. března 1944.

Pokud jde o skutečnost, že Doležal v nové funkci již nezískal žádný potvrzený sestřel, nebylo to nikterak na závadu. Důvody částečně vysvětluje velitel nadřízené 10. skupiny Air Defence of the Great Britain, jenž o dva dny později, 5. března 1944, k tomuto návrhu dodal: „W/Cdr Doležal vedl České křídlo třináct měsíců s vynikajícími výsledky. Není jeho chybou, že od udělení DFC nezničil již žádný další letoun, neboť typ letounů, jímž bylo křídlo vyzbrojeno, je prakticky při všech ofenzívních operacích nasazován při úkolech přímého doprovodu bombardérů. Důležitou skutečností je, že s jedinou výjimkou žádný bombardér doprovázený Českým křídlem nebyl ztracen v důsledku útoku nepřátelských stíhačů, což je zásluhou především vynikajících velitelských kvalit, které W/Cdr Doležal stále prokazuje…“ *
* Tamtéž.

Kromě již zmiňovaných vysokých britských vyznamenání DSO a DFC byla jeho dlouhodobá a úspěšná bojová a velitelská činnost postupně oceněna čtyřikrát Československým válečným křížem, třikrát Československou medailí Za chrabrost, dále Československou medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB). Francouzi mu udělili svůj Croix de Guerre se dvěma palmami a dvěma stříbrnými hvězdami, Britové ještě kampaňová vyznamenání The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Defence Medal a War Medal.

Doležalovy skvělé bojové výsledky a vrozené velitelské schopnosti jej přímo předurčovaly k vyššímu zařazení. Bylo však nezbytné absolvovat příslušné štábní školení. Po krátkém působení na Inspektorátě československého letectva v Londýně proto v srpnu 1944 odplul do USA. Zde studoval na známé Command and General Staff School ve Fort Leavenworthu v Kansasu. V rámci studia se zde rovněž podílel na zpracování aplikačního cvičení na téma invaze na Filipíny, která byla nakonec realizována podle tohoto projektu. * Poté cestoval po leteckých továrnách v USA. Navštívil závod v San Diegu, kde se vyráběly Liberatory, továrnu v Niagara Falls, jejíž výrobní linky opouštěly Lightningy, a závod na Long Islandu, kde se produkovaly Thunderbolty. Do Velké Británie se s diplomem o úspěšném absolvování zmíněné školy vrátil 23. prosince 1944. Byl zařazen opět k Inspektorátu československého letectva, konkrétně ke studijní skupině a jako styčný důstojník. Dnem 3. března 1945 byl propuštěn ze svazku RAF VR a zařazen na MNO. ** To vše mělo souvislost s plánovaným návratem do vlasti.

* Dvorský, S.: záznam rozhovoru z 10. března 1990.
** VHA, fond kvalifikačních listin – F. Doležal.

Do Československa se vrátil mezi vůbec prvními, 17. května 1945, tedy týden poté, co v Praze utichly poslední výstřely a bezmála tři měsíce před oficiálním příletem všech čtyřech československých perutí RAF. Odstartoval z Croydonu na Dakotě Mk.IV KG780 od 147. peruti se čtyřčlennou osádkou a sedmnácti cestujícími na palubě, po mezipřistáních na letištích Brusel-Évere a Plzeň-Bory dosedl v Praze-Ruzyni. Osádku tvořili F/Lt Václav Foglar (kapitán), W/Cdr Vladimír Nedvěd, MBE, DFC (druhý pilot), F/Lt Jaromír Grygar (navigátor) a F/Lt Ludvík Král (radiotelegrafista). Letoun nesl na palubě druhý sled londýnské administrativy v čele s ministrem dr. Hubertem Ripkou a pětičlennou vojenskou delegaci, kterou tvořili náčelník čs. vojenské mise ve Velké Británii brig. gen. Bruno Sklenovský (Stanislav Bosý), náčelník štábu IČL, pplk. gšt. Josef Schejbal, CBE, pplk. let. Josef Duda, CBE, pplk. let. Alois Hlobil, mjr. let. František Doležal, DSO, DFC a mjr. let. Karel Mrázek, DSO, DFC.

Z návratu do vlasti se však mjr. let. František Doležal, DSO, DFC těšil jen několik málo měsíců. Muž, jenž prošel ohněm nespočetného množství soubojů s nepřátelskými letci i krupobitími protiletadlové palby, bojovník, který vždy úspěšně unikl rafinovaným nástrahám nepřítele, zlověstné přírody a rozmarům válečné techniky, se totiž stal obětí letecké nehody. Nikoli jako pilot, ale jako cestující. Stalo se tak 4. října 1945 při služebním letu z Prahy do Zlína na dvoumotorovém letounu Siebel Si 204D. Za nepříznivého počasí se stroj pilotovaný por. let. Josefem Kuhnem, DFM, z blíže nezjištěných příčin zřítil u Bučovic na Moravě. Všech osm letců na palubě na místě zahynulo. *

F. Doležal je vzpomenut na pamětní desce spolu s ostatními rodáky, kteří položili životy v řadách RAF

* Na palubě stroje se nacházeli mjr. let. František Doležal, DSO, DFC, mjr. let. Josef Forman, npor. let. Ing. Vladislav Spurný, npor. tech. zbroj. let. Stanislav Tvrdík, por. let. Josef Kuhn, DFM, ppor. let. Vratislav Sajver, rtm. let. Alois Strouhal a svob. v zál. František Lacina. Společný pohřeb Doležala, Formana, Spurného, Tvrdíka a Sajvera byl vypraven 12. října 1945 ze štefánikových kasáren v Praze na Smíchově ke kostelu sv. Ludmily na Vinohradech. Ostatky Spurného byly uloženy na Olšanech, ostatky ostatních byly zpopelněny v krematoriu ve Strašnicích 13. října. Kuhn byl pohřben 12. října v Bílé Třemešné u Dvora Králové, Lacina v Kolovratech u Říčan a Strouhal 11. října v Zábřehu na Moravě. Padli při výkonu služby. In. Svobodné Československo z 8. října 1945, s. 2.
Pokud jde o příčinu katastrofy, ta nebyla nikdy řádně odhalena. Nevylučovala se však ani možnost, že stroj havaroval v důsledku ještě válečné sabotáže českých dělníků, kteří tento typ letounu, převzatý po válce čs. letectvem, vyráběli pro okupanty. * Jaká to ironie osudu.
„… byl to těžký otřes pro všechny československé letce, nesmírná bolest pro nejbližší pozůstalé a přátele,“ píše jeden z Doležalových kamarádů. „Předčasná smrt přervala úžasnou vitalitu a tvořivou schopnost muže, který do československé vojenské historie psal o čisté lásce k vlasti tvrdou prací, mužnými činy a vlastnostmi velkého letce.“ **

* V případě Siebelu Si 204D šlo o jeden z četných typů letounů, které se v českých leteckých továrnách vyráběly za války pro Luftwaffe a po ní i pro československé uživatele. Podle neúplných údajů bylo v okupovaných českých zemích za války vyrobeno téměř 8000 letounů. Největší položku tvořilo zhruba 2375 kusů jednomotorových cvičných letounů Arado Ar 96B (za války je vyráběly pražské letecké továrny Aero a Letov, jejichž obnovená poválečná produkce dala dalších 400 kusů) a několik náhražkových Ar 396. Dále se jednalo o přibližně 2000 stíhacích Messerschmittů Bf 109G (vyráběla je podzemní továrna Diana GmbH. v Tišnově; po válce pražské továrny Avia, Aero a Letov vyrobily dalších 548 kusů strojů řady „99/199“, které z německých stodevítek po konstrukční stránce více nebo méně vycházely). Další významnou položku tvořilo zmíněných 1007 dvoumotorových cvičných strojů Siebel Si 204D, které za války vyprodukovaly továrny Aero a ČKD-Praga (za války pod názvem BMM); po válce vyrobily dalších 179 kusů. Dále šlo o 783 kusů školních dolnoplošníků Bücker Bü 181B Bestmann (Zlínská letecká a.s., která je vyráběla za války; po válce vyrobila ještě dalších 465 kusů s různými motory), 337 kusů dvoutrupých taktických průzkumných Focke Wulfů Fw 189A (za války je vyráběly továrny Letov, Aero a ČKD-Praga), 323 školních doplnoplošníků Klemm Kl 35D (Zlínská letecká a.s.), 230 spojovacích hornoplošníků Fieseler Fi 156C Storch (ty produkovala továrna Mráz v Chocni, která jich po válce vyrobila dalších 138 kusů), celkem 200 školních dvouplošníků Bücker Bü 131D Jungmann (továrna Aero po válce vyrobila dalších 260 kusů) atd. Tolik tedy alespoň v krátkosti k nejmasověji vyráběným letounům na protektorátním území. Nelze však rovněž zapomínat na opravy letounů, dále na výrobu bezmotorových letadel, leteckých motorů, palubních zbraní, dílčích konstrukčních prvků, náhradních dílů aj., jejichž produkce byla rozeseta ve stovkách drobných provozoven, které se před válkou většinou ani leteckou výrobou nezabývaly. Němeček, V.: Československá letadla I. 1918-1945. Praha 1984, s. 236-237. Rajlich, J.: Mustangy nad Protektorátem. Praha 1997, s. 6-7. Rajlich, J.: Luftwaffe in detail. Air War over Czech Lands. Praha 2000, s. 14-17; Rajlich, J. – Kokoška, S. – Janda, A.: Luftwaffe over Czech territory 1945. Hradec Králové 2001, s. 9-39.
** Fajtl, F.: Dolly, náš třetí velitel

Březen 28, 2017