KAREL ČURDA – SMUTNÝ PŘÍBĚH PARAŠUTISTY….

Díky laskavosti pana Pavla Kmocha zveřejňujeme jednu velmi zajímavou kapitolu z jeho připravované knihy. Rozhodně stojí za přečtení.

Karel Čurda, dnes chápaný jako archetyp zrádce, je v historii Anthropoidu tragickou postavou. Jeho přiznání na gestapu bylo vedeno snad pochopitelným motivem strachu o rodinu, a Čurda byl údajně odhodlán po přiznání spáchat sebevraždu. Gestapo u něj objevilo ukrytou kyanidovou pilulku až po několika výsleších a osobních prohlídkách. Sebevraždu ale nespáchal, a bez větších problémů vypověděl vše co věděl. Z člověka, kterého zlomila situace, což se mohlo stát leckomu, se ale záhy stal spolehlivým, výkonným a dobře placeným agentem gestapa, který aktivně spolupracoval, fungoval pro gestapo jako volavka a nikdy se, na rozdíl od některých jiných deflektorů, nesnažil ze svého osudu vyvázat.
Karel Čurda se narodil 11. 10. 1911 v jihočeské Nové Hlíně (v té době součásti Staré Hlíny), dnes části Třeboně. Otec František byl nádeníkem, matka Rosalie, rozená Nováčková, byla v domácnosti. Měl dvě starší sestry a tři bratry. Vychodil obecnou školu ve Staré Hlíně a dvě třídy měšťanky v Třeboni. Po ukončení školy se v roce 1924 začal učit zedníkem. V roce 1926 mu zemřel otec a Čurda se začal živit v různých zaměstnáních. Při odvodu v roce 1933 uvedl do dotazníku v kolonce zaměstnání, že je kočím, resp. koňákem.

Vojenskou základní službu nastoupil v listopadu 1933 ke 12. polní (kulometné) rotě Pěšího pluku 29 „Pplk. J. J. Švece“ V Třeboni. Na jaře následujícího roku absolvoval poddůstojnickou školu, svými nadřízenými byl hodnocen slovy: „Temperamentní a upřímná povaha, schopný a chápavý, snaživý a vytrvalý. Svědomitý a spolehlivý, rázný a duchapřítomný“. Dále absolvoval instruktorský výcvik a koncem roku byl povýšen do hodnosti svobodníka. Jistota armádní služby se Čurdovi, stejně jako mnoha jeho dalším kolegům, zalíbila, a po povýšení na desátníka se stal od listopadu 1935 délesloužícím s kontraktem na dva roky. Postupně byl velitelem družstva, cvičitelem nováčků a zástupcem velitele čety v poddůstojnické škole. V září 1936 dosáhl hodnosti četaře. V červnu 1937 získal odznak „elitního střelce“ a koncem léta byl jmenován trubačem II. praporu. K 1. listopadu 1937 mu byl dvouletý závazek prodloužen, ale počátkem června 1938 Čurda na vlastní žádost vojenskou kariéru ukončil, zvolil jistější povolání a stal se dozorcem Finanční stráže. Přidělen byl do Hati v Hlučínském výběžku a jakožto příslušník FS byl zařazen do Stráže obrany státu. Následovala služba v Bílé u Starých Hamrů a v Lošově u Olomouce.
Po roční službě u FS, 17. června 1939, odešel Čurda přes zelenou hranici do exilu, údajně v uniformě.

Stal se tak jedním z prvních vojáků čs. zahraničního odboje. V Krakově poznal i Gabčíka a Kubiše, muže, pro něž se měl stát osudovou osobou. Stejně jako oni absolvoval transport na lodi Chrobry do Francie, podepsal závazek do Cizinecké legie, odjel do Afriky a nastoupil službu u 1. pluku v Aïn El Hadjar poblíž Saïdy. I jeho další cesta kopírovala osud ostatních, po vypuknutí války byl z Legie propuštěn a nastoupil službu u čs. zahraničního vojska v Agde v 10. rotě 1. pěšího pluku. V lednu 1940 dosáhl hodnosti rotného a byl převelen ke 3. pěšímu pluku. Ten se bojů ve Francii nezúčastnil. Po pádu Francie byl jako mnozí ostatní evakuován do Velké Británie, kam připlul v červenci 1940. V srpnu byl zařazen k automobilní rotě 1. čs. smíšené brigády.
V září 1941 dobrovolně nastoupil do výběrového sabotážního kurzu (spolu se dvaceti dalšími vojáky, mj. se svým pozdějším velitelem Opálkou se účastnil třetí vlny kurzu), po kterém následoval obvyklý paravýcvik. Po jeho absolvování se na necelé tři měsíce vrátil k jednotce. Koncem ledna 1942 prodělal útočný kurz na Bellasis (což byla jasná známka toho, že byl vybrán jako kádrová rezerva pro konkrétní úkol) a počátkem února byl převeden k londýnskému MNO, v jehož stavu čekal na nasazení.
Hodnocení jeho nadřízených během výcviku v Británii neobsahuje žádné podezření stran jeho vlastností nebo osobnostní integrity: „Živý, starostlivý, samostatný, energický, schopen jako velitel družstva, jako zástupce velitele čety a řidič, má vliv na mužstvo… Energický, velmi dobrých znalostí a schopností. Velmi dobře způsobilý k vedení menší jednotky. Samostatný a spolehlivý pracovník. Velmi dobrý poddůstojník… Veselý, kamarádský, dobrosrdečný, skromný, méně chápavý, méně inteligentní. Smělý, odvážný, se smyslem pro kolektivní práci, ukázněný, spolehlivý. Velmi zdatný, schopný těžkých námah…“. Při speciálním výcviku dosahoval ve všech předmětech stupně dobrý nebo velmi dobrý. Jedinou kádrovou skvrnou na Čurdově profilu tak zůstává jeho počínající obliba alkoholických nápojů, díky které se v Británii zamotal do již zmiňované hospodské strkanice, ovšem spolu s několika dalšími vojáky včetně Gabčíka, který mu k vyřešení situace nabízel vlastní pistoli. Spolu s Gabčíkem a Kubišem měl Čurda velmi podobný sociální původ, vzdělání, zaměstnání i osudy během exilu a vojenské služby v zahraničí. Stejně tak je pojilo i, zdá se, upřímné vlastenectví.
27. března 1942 byl vysazen spolu s Adolfem Opálkou a Ivanem Kolaříkem jako člen výsadku Out Distance, teprve čtvrtého výsadku do okupované vlasti, pokud počítáme jednotlivé lety (po dvou jednočlenných výsadcích, Benjamin a Percentage, byly při třetím letu najednou vysazeny skupiny Anthropoid, Silver A a Silver B). Výsadek byl, stejně jako drtivá většina ostatních, pronásledován smůlou hned zpočátku. Byl vysazen asi 130 km od plánovaného místa, většina operačního materiálu dopadla do vsi a byla ztracena, Opálka se při dopadu zranil, Kolařík při ukrývání zbytku materiálu ztratil osobní doklady, v nichž měl založenou fotografii jeho snoubenky, která díky razítku fotografa a vypsanému věnování umožnila rychlou identifikaci portrétované osoby. Skupina se teda hned nad ránem 28. března rozešla. Opálka a Kolařík hledali (v rozporu s rozkazy) pomoc u svých rodin, druhý jmenovaný, od počátku hledaný gestapem, spáchal 1. dubna sebevraždu.
Čurda se rovněž přes příbuzné, známé i přes Londýnem doporučené kontakty nakonec dostal k odboji do Pardubic. Spolu s Opálkou, Valčíkem a Kubišem se v noci z 25. na 26. dubna účastnil zajištění neúspěšného náletu na plzeňskou Škodovku. Poté se zdržel týden u sestry v Kolíně a následně se ukrýval v různých konspiračních bytech odboje v Praze. V den atentátu si vyžádal od npor. Opálky dovolenou a odjel opět do Kolína, ale cestou ho zastihla zpráva o atentátu. Čurda se obratem vrátil do Prahy.

Tato skutečnost jasně svědčí o tom, že informaci o provedení atentátu, nebo přinejmenším o konkrétním datu, kdy k němu dojde, skutečně neměli všichni členové výsadků, přítomní v Praze. Čurda následující den odjel ke své matce do jižních Čech, kde se skrýval na půdě až do osudového dne, kdy dospěl ke svému rozhodnutí. Během doby, kdy se ukrýval u matky, přestál se štěstím kontrolu četníků i zevrubnou prohlídku domu gestapem, při které jen náhodou nebyl doma. Dostávaly se k němu zprávy o represích, zatčeních, popravách, nakonec i o brutální likvidaci Lidic a o vyvraždění rodin jeho kolegů parašutistů Oldřicha Pechala a Ivana Kolaříka. Údajně na základě této skutečnosti a na základě příslibu beztrestnosti pro kohokoli, kdo podá důležité informace o „pachatelích“ atentátu se měl Čurda, lpící na své matce a přirozeně i na širším příbuzenstvu a přátelích v obci rozhodnout ke zradě.
Čurda měl údajně nejprve napsat 13. června anonymní udavačský dopis na četnickou stanici v Benešově, který ovšem zůstal bez odezvy. Plachý ale v poslední době Čurdovo autorství dopisu zpochybňuje. Tvrdí, že informace v dopise byly jednak poměrně nekonkrétní, jednak byl údajně psán „osobou těžce ovládající péro“, což Čurda pravděpodobně nebyl, a jednak jeho obsah nedokázal Čurda při poválečném vyšetřování reprodukovat ani přibližně. Ani adresování dopisu četnické stanici zrovna v Benešově v sobě nemá příliš logiky. Každopádně o tři dny později, 16. června 1942, překročil nervově zhroucený Čurda práh budovy řídící úřadovny gestapa v pražské Bredovské ulici s tím, že může podat informace o aktovce, kterou viděl vystavenou ve výloze obchodního domu Baťa.
Čurda se během války stal otcem nemanželského dítěte, počatého ze vztahu s Karolínou Jirákovou jen několik dní před jeho odchodem do exilu. Po návratu do protektorátu a propuštění na svobodu po jeho zradě se ke své známosti vrátil, ale brzy se zamiloval do švagrové člena gestapa Roberta Ereta, Marie Späckerové.

Ta se kvůli Čurdovi rozvedla, a v únoru 1944 se vzali. Záhy se jim narodil syn Karel. Čurda si během svého nového života agenta gestapa změnil jméno na Karel Jerhot, a nehledě na nové manželství a narozené dítě se díky své situaci často uchyloval k alkoholu. Od gestapa dostal, kromě v bance vázané a postupně vyplácené odměny pěti miliónů korun i dvoupokojový byt na pražské Francouzské (tehdy Bismarckově) ulici č. 8. Peníze vybíral vždy v doprovodu příslušníka gestapa Heinze Diaba, který si ale většinu z vybrané částky ponechával sám. Do jara 1945 si tak Čurda vyzvedl 1 335 000 K. Zbytek vkladu, skoro čtyři miliony korun, vybral 7. dubna 1945 a odvezl je do domu matky svého švagra do Manětína. Tam bankovky jeho manželka údajně na konci války spálila. Možná je i verze, že se peněz nakonec zmocnil bratr jeho manželky, gestapák Eret.
Čurda byl v Manětíně zatčen hned 5. května 1945, a po krátkých peripetiích se octl ve vazbě MLS. Ke svému vyšetřování i následnému procesu se stavěl rezignovaně. 29. dubna 1947, tedy jen několik dní před koncem retribuce, byl MLS v Praze odsouzen k smrti a popraven oběšením v pankrácké věznici. Podat žádost o milost odmítl, jeho žena se synem byli odsunuti do Rakouska.

Pavel Kmoch

Informace použité v článku většinou pocházejí z následujícího zdroje –
Plachý, Jiří: Osudné selhání čs. zpravodajské služby? Historie a vojenství 4/2013, s. 60-70.

Červen 27, 2017