Juan Lario Sanchez – španělské letecké eso nad Španělskem a Východní frontou

Juan Lario Sanchez je zapomenuté španělské eso. Kupodivu ho u nás nikdo moc nezná, ale je to stíhací eso republikánského letectva na dvojplošnících a také vůbec nejůspěšnější pilot sloužící v Sovětském letectvu na Východní frontě.  Juan se narodil v Madridu roku 1918 jako syn místního zednáře. Studoval vysokou školu v oboru silničního inženýra, když 18. července 1936 vypukl převrat vyvolaný generálem Franciscem Frankem.

Vypukla Španělská občanská válka trvající až do roku 1939. Juna se připojil ke stávající republikánské vládě nakloněné levici a komunistům. Vstoupil stejně jako další jeho vrstevníci ze školy do jednotky 4. Battalionu mladých z Las Ventas.

Jednotka působila v obranných bojích na silnicích v Sierra a Burgosu. Také v bojích Aravaca a Pozuelo, kde byl Juan zraněn na noze a na ruce. Byl hospitalizován do Valencie. K jednotce se vrátil v březnu 1937.

V květnu 1937 byl vybrán k leteckému výcviku v Sovětském svazu u města Kirovograd. Dne 20. listopadu 1937 byl povýšen na hodnost sargento a poslán zpět do vlasti. Tam se připojil v lednu k jednotce 4a/26(4ª Escuadrilla del Grupo 26) působících na dvouplošnících I-15bis.

Jednotka měla v té době pouze 4 bojeschopná letadla a vele jí zkušený velitel Ladislao Duarte. Spolu s dalšími 3 letkami I-15 a I-16 startovali do bitvy nad Teruel, kde se střetávali hlavně s letouny Legion Condor(Němci). Postupně vystřídali letiště El Toro a Barracas.

V květnu 1937 se umístili na letišti El Vendrell. Ve stejné době byl Juan zraněn v leteckém souboji a odeslán do Barcelony. Během služby na I-15Bis docílil Juan 7 potvrzených sestřelů.

Během té doby Junanovu jednotku 26 vystřídala jednotka 28 a odlétla na letiště Celrá. Jednotce velel v té době velitel Lacalle.

Jednotka používala vícemístné letouny Grumman FF-1 „Dolphin“. Byl to dvojplošník vyzbrojený 2 kulomety 7.7mm a mohl nést až 6x 50 kg bomby. Grumman byl velice slušný útočný letoun, který byl ve Španělsku používán hlavně k hloubkovým útokům, průzkumným letům a ve vyjímečných případech jako odstrašující prvek proti bombardérům létajícím nad Valencií, Cartagenou a nad Mallorcou. Bohužel Dolphin neměl moc dobrý dostup a tak spousta bombardérů bombardovala takřka beztrestně.

Dne 29. ledna 1939 byl podepsána kapitulace republikánů a všechny jednotky republikánů byly rozpuštěny. Juan se v té době nacházel na letišti Villajuiga, kde se přichystal na úlet do Francie. Po příletu do Francie byli piloti internováni v táboře Argelés a nakonec asi 50 pilotů v táboře Gurs.

Nakonec se díky Sovětům podařila dohoda s Francií a byly jim vystaveny nové pasy a 29. května 1940 odjíždí z přístavu Le Havre do Sovětského svazu lodí.

Juan Lario a jeho kamarádi přistáli v přístavu Leningrad dne 7. června 1939. Sověti poslali piloty do Charkova, kde po menší pauze začali pracovat v továrně na výrobu strojů jako dělníci. Na začátku roku Juan požádal o povolení ke studium sociologie v Moskvě.

Zde ho zastihla německá invaze tzv. Operace Barbarossa v červnu 1941. Po počátečním překvapení se asi 150 Španělů přihlásilo dobrovolně ke službě v sovětském letectvu. Měli zkušenosti ze Španělska a tak byli Sověti rádi a umožnili jim vstup do armády.

 

19 prvních pilotů bylo vybráno ke stíhacímu výcviku. Nejvíce zkušení byli Domingo Bonilla, Antonio Arias a Juan Lario. Po 15 dnech bylo vycvičeno 19 španělských pilotů, 1 pozorovatel, 1 střelec a 2 mechanici. Všichni stíhací piloti byli přesunuti na letiště Čekalov blízko Moskvy.

Tréning začali na tu dobu moderních letounech Jak-1 a Jak-7. Během srpna 41 byli přesunuti na letiště Sverdlovsk do pohoří Uralu. Tam probíhal tajný program tzv. Vzdušná guerilla, který měl za účel používat ukořistěná letadla hluboko v týlu nepřítele a spolupracovat s partyzány.

Jako letouny byly využívány ukořistěné nebo koupené stroje Ju-88, Do-217, Bf-109 a Bf-110. Juan Lario létal hlavně na Bf-109 na kterém získal mnoho zkušeností, které využil později.

Během výcviku se bohužel projevila nezkušenost pilotů s těmito typy a přibývalo nehod. Jelikož Němci postoupili blízko Moskvy a situace v tomto úseku byla velice kritická, tak se velení rozhodlo tento program zrušit a piloty přemístit na frontu.

V listopadu 1941 byli Španělé přemístěni na letiště Bikovo asi 30 km od Moskvy. Jednotka (1. Speciální pohraniční vzdušná brigáda spadal pod velení NKVD. Piloti byli přeškoleni na letouny MiG-1 a MiG-3, který sloužil jako součást Moskevské PVO až do května 1942. Během léta byli Španělé součástí letecké akademie jako instruktoři.

Juan Lario společně se stíhači Francisco Paredes a Isidro Nájera byli odesláni do Grozného na Stalingradskou frontu ke 108. IAP na letouny Jak-9 a Jak-7. Španělští piloti zde používali absolutně drzou taktiku, kdy sledovali nepřátelské piloty až nad jejich letiště a tam na ně útočili při přistání nebo při vzletu. Dokonce působili i v noci, kdy se jim dařilo navádět pomocí polohových světel zásobovací Ju-52 do míst se silnou protiletadlovou palbou.

Posléze působil ještě u 127. IAP do konce bitvy u Stalingradu.

Následovaly v roce 1943 a 1944 bitvy u Kurska, Charkova a Kijeva. Válku zakončil jako velitel 348. IAP na Spitfirech Mk.IX nad Polskem a Německem. Konec války ho zastihl na letišti Tempelhof po vítězné bitvě o Berlín.

Za svou kariéru odlétal 886 akcí, absolvoval 97 vzdušných soubojů a sestřelil dohromady 27 letadel jistě a 8 pravděpodobně.(včetně 7 sestřelů ve Španělsku).

Obdržel Řád rudého praporu, Řád Velké vlastenecké války(1. a 2. třídy) a dvojnásobný držitel Řádu rudé hvězdy.

 

V sovětském letectvu sloužil do roku 1948. Do Španělska se vrátil v lednu 1957. Ze svých zážitků z války napsal knihu ”Habla un aviador del la República”.

 

Zajímavostí je, že firma KP chystá reedici modelu 1/72 Spitfire Mk.IX, kde bude i kamufláž tohoto pilota.(zdobí boxart na krabičce)

Pokud jsou v textu nějaké nepřesnosti, tak se mi ozvěte na mail: tomci.f@seznam.cz a jí to opravím. Snažil jsem se vše ověřit z více zdrojů.