Uchvátí krásným obrazcem na křídlech a výškovkách. Je to československý cvičný a akrobatický poválečný letoun a navíc ve zbarvení letounu pilotovaným ženskou akrobatickou pilotkou. Tak to je Zlín Z-281 OK-AWY.

Historie:

Zlíny 281 vycházely z německého cvičného letounu Bücker Bü-181, který měl hodně nadčasový vzhled. Jeho dobré letové schopnosti, výborná ovladatelnost a obsluha byla během války a po ní důvodem proč ho používalo mnoho zahraničních uživatelů. Zlín 281 byl vyráběn ve Zlíně s motorem Toma 4 jako Z-281 v civilní a jako C-6 ve vojenské verzi.    Letoun pojmul dva cestující a létal maximální rychlostí 215 km/h. (záleželo na použitém typu motoru) a dolet byl tak 800 km.

Letoun se osvědčil v aeroklubech a vojenských leteckým učilištích. Byl velmi oblíben pro své letové charakteristiky a piloti mu říkali jednoduše "Basa".

Stavebnice:

AZ model vyrábí několik verzí Bückera 181 a Zlína-281/381. Je to série AZ Basic.

Model je odstříknutý z plastu technologií shortrun což je vidět už na výliscích. Model má kompletně všechny díly odstříknuté z plastu. Kabinka je stříkaná.  Místy jsou vidět otřepy, které je potřeba odstranit. Plátno na trupu zespodu není naznačeno a musí se naznačit dodatečně. (já to vynechal na svém modelu kvůli svojí neschopnosti)

Stavba:

Stavba probíhala částečně na patlací akci a část doma.

Začal jsem kokpitem a ten jsem natříkal světle šedou a domaloval nějaké detaily. Je potřeba pouze  doplnit pásy na sedačku.

Základní hrubá stavba probíhá prakticky bez největších problémů. První zádrhel je až teprve s kabinkou. Není vidět rytí a tak si musíme při maskování rámy nejprve  namalovat. Dále při lepení kabinyk je potřeba škvíry zatmelit a jsou hlavně po stranách. V zadní části je potřeba trochu zbrousit profil trupu.

Při lepení křídel je pořeba trochu srovnat dosedací plochy na křídlech. Mezi trupem a křídlem mi vznikla menší mezírka, kterou jesem zatmelil vteřinákem a začistil Debonderem.

Kamufláž:

Barevné schéma zobrazuje pestrobarevný stroj pilotky Boženy Krajčové, která s ním vyhrála nějaké Mistrovství po válce v akrobacii. V roce 1948 nebo 49 ulétla do emigrace na Zlínu-XII do západního Německa. Dále žila prý v Austrálii. Jako barvu jsem použil už obligátní Agama lihová a Tamiya(A24 - šedá, N30 - červená, N20- žlutá, XF-1 Bílá). Vše zalakováno Sidoluxem a pod obtisky vypínací vodička od Gunze Mr. Setter(modrý). Nakonec matný lak od Agamy akryl ředěný ředidlem Tamiya acryl thinner X-20A.

Souhrn:

Civiláky moc nemusím, ale u tohohle letadla jsem udělal jednu z vyjímek, protože má zajímavé zbarvení a létala na tom pilotka.

Spitfire se špičatými křídly je velice neobvyklá varianta, která je zajímavá i pro ty co se o druhoválečné mašiny nezajímají. Sám jsem si to ověřil na několika lidech, kteří o tento typ projevili zájem. Mě zaujal i nezvyklým markingem.

Historie:

Spitfire HF. Mk.VII byla výšková stíhací verze vycházející z varianty Mk.VIII vyráběná od srpna roku 1942 do ledna roku 1944.  Tento typ využíval  Rolls-Royce Merlin 61 s dvoustupňovým a dvourychlostním kompresorem. Kvůli větším výškám měla sedmička prodloužené konce křídel, které se ale dali lehce nahradit i za klasické. (což některé kusy opravdu měly po operaci Overlord) Navíc jako bonus bylo možno při vzletu hermetizovanou přetlakovou kabinu odsouvat což u předchozí výškové verze Mk.VI nešlo. Dostup byl něco přes 13 000 metrů. Výzbroj tvořila standartně používaná výzbroj:

- dva 20mm kanóny Hispano II, čtyři kulomety Browning II ráže 7,7mm.
- teoreticky se daly podvěsit dvě 250lb nebo 500lb bomby.(tato varianta se nepoužívala i této verze)

Piloti sedmiček operovali v rámci obrany britských ostrovů, jako výškové krytí vracejícíh se bombardérů, zachytávání výškových průzkumných letadel a po operaci Overlord jako klasické stíhačky.

Stavebnice:

AZ model vyrábí Mk.VII z nových forem.

Model je klasický, ale lepší shortrun což je vidět už na výliscích. Model má kompletně všechny díly odstříknuté z plastu. Kabinka je stříkaná. Model má slušné negativní rytí. Místy jsou vidět otřepy, které je potřeba odstranit.

Stavba:

Stavba probíhala na skvělé patlací akci v Protivanově u Prostějova.  Stavěl jsem tento model prakticky za den z krabičky a bez úprav.

Nejprve jsem všechny hlavní díly vyštípal a pečlivě očistil. Po zkompletování interiéru si vybereme ze dvou druhů záhlavníku. Před slepením trupů nezapomeňte nalepit do zadní části malou šachtu pro ostruhové kolečko.(mě se to stalo)

Kokpit jsem po slepení nastříkal interiérovkou RAF Agama B10. Vše jsem po nabarvení nalepil do slepených půlek trupů.

Před slepením křídel je potřeba nalepit malé dna šachet. Křídla jsem slepil dohromady a řídil se tak aby mi navazovalo rytí. Naštěstí navazují i díry pro kanony a kulomety. Po nalepení křídla k trupu nevznikne skoro žádná rýha a pokud ano stačí Surfacer 500 na štěteček.

Kabinku jsem si vymaskoval. Před nalepením je potřeba odstranit na trupu za pilotem vystouplé části, kde byla u verze Mk.VIII skvíra pro odsun kabiny. Kabinka pro verzi Mk.VII a Mk. VIII je totiž v každém modelu jiná a trup je normovaný na kabinku pro osmičku.

Kamufláž:

Kamufláž má schéma pro výškové letouny a to Medium Sea Grey shora a PRU Blue zespoda. Jako bonus jsou na trupu a křídlech namalované invazní pruhy. Zajímavostí je použití nestandartní tlouštky pruhů. Barvičky jsem použil vesměs Agama lihová a Tamiya(A24 - šedá, B19 PRU modrá+zesvětlená bílou). Vše zalakováno Sidoluxem a pod obtisky vypínací vodička od Gunze Mr. Setter(modrý). Nakonec matný lak od Agamy akryl ředěný ředidlem Tamiya acryl thinner X-20A.

Souhrn:

Zajímavá verze Spitfiru, která zaujme na první pohled. Skoro jako by ty špičaté konce křídel člověka uhranuly. Model je udělaný pěkně a stavba je bezproblémová. Na pár místech je potřeba trochu tmelu, ale nic strašného.

Zámek sám  stojí  za vidění díky dochovanému rondelovému opevnění což se může s blížícím létem stát   vhodný cíl na rodinný výlet, nebo  spojit s aviatickou poutí (první víkend v červnu)

Vlastně mě napadá,  že  lze navštívit nedaleko sebe  tři typy opevnění - rondelové - Pardubice, bastionové - Josefov,  moderní - Náchod-Dobrošov... dnes jsem  viděl   teprve instalaci, modely budou převážně od východočeských modelářů,  většinou známé jména. KPM Pardubice má  přímo klubovou prezentaci.  Z historie modelařiny jsem viděl např lisovací formu na SE-5A (Směr), dále prezentace  SDV . Několik diorám - 1866, Vietnam (však vy víte od koho) atd...

Web: muzea  www.vcm.cz

Už když jsem viděl krabičku s Hurricanem z Barmy s modrými pruhy na křídlech jsem měl jasno. Tohle si musím postavit! Kde vzít ale motivaci? No přeci na patláku s kamarády.

Historie:

Hurricane Mk.IV byla modernizovaná verze starší verze mk.II vyráběná od roku 1943 do roku 1944.  Nejenom, že byla vybavena zesíleným pancéřováním, ale tato verze byla totiž vybavena univerzálním křídlem, které umožnovalo instalaci různorodé výzbroje:

- dva 40mm kanóny Vickers S, dva 7,7mm kulomety.
- osm raket a dva 7,7mm kulomety.
- dvě 250lb nebo 500lb bomby a dva 7,7mm kulomety.
- dvě 45 nebo 90 galonové odhazovatelné nádrže a dva 7,7mm kulomety.
- čtyři rakety, jedna 45 galonová nádrž a dva 7,7mm kulomety.

Pokud by si někdo myslel, že je Hurricane už zastaralou konstrukcí, tak by se mýlil. Mohli by o tom vyprávět piloti létající v Barmě nebo ve Středomoří. Tyto bojiště byly totiž ideální na provozování těchto letadel. Jednoduchá konstrukce a nenáročnost na údržbu byla vodítkem k nasazení Hurroušů v těchto oblastech.

Stavebnice:

AZetko vyrábí všechny verze Hurricanů Mk.IV. Ta moje je verze vybavená raketami. Tyhle rakety byly vhodné k ničení jak pancéřovaných cílů, tak k ničení mostů, železnic, budov apod.

Model je klasický shortrun a proto musíme počítat s určitými věcmi, na které můžete narazit při stavbě. Model má klasické všechny díly odstříknuté z plastu. Kabinka je stříkaná. Raketové podvěsy, rakety, sedačka jsou odlévané z resinu.

Stavba:

Stavba probíhala na skvělé patlací akci v Protivanově u Prostějova.  Původně jsem si myslel, že stihnu pouze hrubou stavbu, ale nakonec se mi podařilo dokončit dva a půl modelu což je docela slušný aniž bych se chválil.

Nejprve jsem všechny hlavní díly vyštípal a pečlivě očistil. Na trupu je na pravé půlce vystouplý kus plastu, který je nutné zbrousit. Po očistění jsem trup a křídla lícoval a upravoval abych měl co nejméně míst na tmelení a broušení. Je to tak 25 minut navíc, ale u shortrunů se to opravdu vyplatí a není dobré se spoléhat na první dobrou jako u klasických stavebnic. Samozřejmě se výrobci shortrunů zlepšují  a tak to není už tolik potřeba s tím lícováním.

Kokpit jsem po slepení nastříkal interiérovkou RAF Agama B10, která je odstínově podle mého výborná. Potom jsem nabarvil pásy a palubku a vše nalepil do slepených půlek trupů. Je to lepší kvůli menšímu laborování jak to má být nalepené. Takhle to padne samo do sebe. Ještě nezapomeňte nalepit do trupu v místech děř pro výfuky takové plastové základny aby vám pak výfuky nepropadly dovnitř.

Před nalepením šachty do křídla je potřeba odstranit nepěkný otřep na hranách šachty, protože po nalepení to půjde těžko. Křídla jsem lepil tak, že jsem nalepil nejprve spodní křídlo na trup a potom pasoval vrchní křídla. Pokud budete šikovní, tak nebudete muset mezi trupen a křídlem tmelit.

Následovala kabinka na kterou jsem si vyřezal svoje masky proti světlu ostrým skalpelem. Pokud je rámování vidět, tak je to snadné. Pokud není vidět, tak doporučuji rámování namalovat tužkou na masku nalepenou na kabince a potom jí vyříznout na destičce. Malinkaté mezírky jsem zatmelil vteřinovým lepidlem a na místech kam jsem se nedostal brouskem jsem použil vatovou tyčinku namočenou v odstraňovači vteřinového lepidla(Debonder), na kabinku doporučuju bílé lepidlo Herkules nebo nějaký druh Clearfixu(Humbrol apod.)

Kamufláž:

Jak jsem psal už dříve, tak mě uchvátila kamufláž Hurricanu RAF z Barmy 1945. Jedná se o klasické schéma pro tuhle oblast s barvami Dark Green/Dark Earth/Medium Sea Grey a bílými pruhy. Zajímavostí je použití nestandartního zbarvení pruhů, které by měly být bílé, ale z nějakého důvodu byly světle modré. Neptám se proč to tak bylo, prostě se mi to líbí a to mi stačí. Barvičky jsem použil vesměs Agama lihová a Tamiya(B1- zelená, XF-52 - hnědá, A24 - šedá, XF-1 - bílá,  X-14 modrá+zesvětlená bílou). Vše jsem zalakoval lakem na podlahy Sidolux, který stříkám pouze v malé vrstvě při malém tlaku a neředěný. Tak za 20 minut je povrch krásně lesklý a připravený na obtisky. Při aplikaci obtisků si vystačím s vodičkou od Gunze Mr. Setter(modrý). Nechám zaschnout a dám matný lak od Agamy akryl ředěný ředidlem Tamiya acryl thinner X-20A.

Souhrn:

Suma  sumárum za den postavený model v krásné kamufláži a mezi kamarády. Co víc si člověk může přát? Prostě stavba jak by měla v dnešní době asi vypadat. Více zábavy a méně komplikací. Model ač je shortrun, tak jde dohromady celkem slušně a bez větších problémů. Kdo nevěří, tak mám na to min. 25 svědků.

Celý proces výroby vlastných leptaných dielov fotocestou by sa dal rozdeliť do nasledujúcich krokov:

1. návrh dielov v PC programe
2. tvorba šablóny, cez ktorú sa neskôr bude presvecovať
3. príprava samotnej mosadznej (medenej) platne
4. osvetlovanie
5. vyvolanie
6. leptanie
7. neutralizácia, odstránenie krycieho laku

Potrebovať budeme:

• vektorový grafický program
• transparentnú fóliu do tlačiarne
• tlačiareň´
• mosadznú alebo medenú platňu
• fotocitlivý sprej Positiv 20
• hydroxid sodný
• chlorid železitý, alebo kyselinu chlorovodíkovú s peroxidom vodíka
• aceton
• zdroj UV svetla

1.Návrh dielov v PC programe

Na prípravu dielov na počítači sa dá použiť veľké množstvo programov, avšak silno by som odporúčal programy na tvorbu vektorovej grafiky. Dá sa v nich pracovať presne, rýchlo, jednoducho, a výsledné tvary sa dajú ľubovoľne zväčšovať/zmenšovať bez straty kvality (čo neplatí pre rastrovú grafiku). Existujú jednoduchšie aj profesionálne nástroje, freewarové aj platené programy. Mne najviac vyhovuje Corel Draw. Je pomerne jednoduchý, má intuitívne ovládanie, podporuje množstvo formátov a existuje naň dostatok "How to" tutoriálov.

Keď už teda máme predstavu, aké diely chceme navrhnúť a v akom programe ich vytvoriť, môžeme sa pustiť do návrhu. Tvorivosti sa medze nekladú. Jedinou limitáciou pre nás bude minimálna hrúbka linky, ktorú dokážeme odleptať. Táto hrúbka je daná presnosťou, s akou sa nám podarí preniesť (presvietiť) ju na mosadzný plech. Ako jednoduché pravidlo sa dá povedať, že minimálna hrúbka linky, ktorú vieme odleptať v domácich podmienkach je rovná hrúbke plechu, s ktorým budeme pracovať (čiže pri plechu hrubom 0,2 mm to bude linka 0,2 mm hrubá). Činiteľov ovplyvňujúcich túto hrúbku je veľmi veľa, od rozlíšenia tlačiare a presnosti prípravy šablóny, cez ostrosť vyvolaného obrazu vo vývojke až po typ a nasýtenosť leptacieho roztoku alebo teplotu leptania. Je dobré si pri prvých pokusoch viesť záznamy o jednotlivých parametroch, aby sa v prípade úspechu dal celý proces zopakovať.

Po vytvorení jednotlivých dielov ich všetky poskladáme čo najlepšie vedľa seba, nech nemíňame zbytoče veľa plechu, a ohraničíme ich "rámčekmi", v ktorých budú diely držať.
Diely aj rámček kreslíme 100%tnou čiernou, chceme, aby nimi prenikalo minimum svetla.

Návrh Corel

2. Tvorba šablóny, cez ktorú sa neskôr bude presvecovať

Keď už sú diely navrhnuté, treba ich vytlačiť na priesvitnú fóliu. Skúšal som tlačiť aj na samolepiace fólie, ale tieto sú pre naše účely bohužiaľ nepoužiteľné, nakoľko lepidlo na lepiacej časti čiastočne blokuje prenikanie svetla na fotocitlivú vrstvu a preto sa aj priehľadé časti (ktoré mali byť odleptané) javili po osvietení cez samolepiacu fóliu ako čierne, čiže by počas leptania ostali neporušené. Preto som ostal pri priehľadných fóliách nelepivých, ktoré prepúšťajú 100% svetla prese tam, kde majú. Dostať sú v každom lepšom papiernictve za pár centov. Priehľadné fólie do atramentových tlačiarní sú však trochu drahšie ako tie do laseroviek. Určite používajte termostále fólie určené priamo do tlačiarní, s ostatnými (z rôznych katalógov, obalov a pod.) riskujete hlavne u laserových tlačiarní prilepenie na valec a drahú opravu.

Tlačiť sa teda dá aj na atramentových, aj na laserových tlačiarňach. Výhodou laserových je okamžité zaschnutie farebných častí na fólii, no občasný problém s nerovnorodosťou čiernej na veľkých plochách, výhoda atramentových spočíva v plnej sýtosti čiernej farby, no treba dlhšie počkať na vyschutie atramentu, a aj potom sú potlačené fólie z atramentových tlačiarní náchylnejšie na rozmazanie. Osobne tlačím na laserovke, vždy dve až tri kópie, a potom ich jednoducho naskladám a seba a po obvode zlepím lepiacou páskou. Tým zabránim nerovnomernému prenikaniu svetla na slabšie vytlačených častiach. Zliepam ich vždy potlačenými stranami k sebe, tzn. jedna kópia je vždy zrkadlovo otočená. Dosiahnem tým menšiu hrúbku čierej šablóny a tým pádom aj menšie riziko podsvietenia. Počas tlačenia na fóliu je dobré nastaviť maximálne rozlíšenie tlačiarne, zrušiť všetky eco a iné úsporné režimy, a ak to nastavenia umožňujú nastaviť typ papiera na "glossy" a typ tlače na "photo".

Alebo si s návrhom jednoducho zájsť do copycentra, kde vám radi vytlačia čo si poviete, ako si poviete, a na aký podklad budete chcieť.

3. Príprava samotnej mosadznej (medenej) platne

Použiť sa dajú medené ako aj mosadzné platne, no vyhol by som sa hliníkovým a oceľovým platniam. Jedny sú prílš mäkké a druhé zase príliš odolné leptaciemu roztoku.

Platne je pred použitím dobré odmastiť; osvedčil sa mi akýkoľvek práškový čistič (Citra, ATA atd.), ktorý na rozdiel od Jari a pod. dokáže okrem odmastenia aj odrhnúť zoxidovanú vrstvičku kovu na povrchu. Plech opláchneme čistou vodou a necháme uschnúť, prípadne vyfúkame fénom. Určite ho neutierame utierkami (ostal by na povrchu prach a nitky z utierok) a nechytáme do holých rúk (ostanú mastné stopy). Suchý plech si zvyčajne vezmem kamsi do tieňa (nemusíme ho striekať v zatemnenej miestnosti; podstatné je len, aby nebol vystavený priamemu slnečnému žiareniu) a z cca 30 cm rovnomerne nastriekam sprejom Positiv 20 (odporúča sa ho skladovať v chladničke a pár hodín pred použitím vybrať). Netreba to preháňať, stačí nám aj tenučká vrstvička. Hrubšia vrstva = dlhší čas osvetľovania ako aj dlhší čas vo vývojke. Nastriekanú dosku nechám cca 5 minút "zavädnúť" a potom ju suším pri 50 stupňoch v elektrickej rúre asi pol hodinu. Dá sa sušiť aj bez rúry, ale potom treba rátať s minimále 24 hodinami na vytvrdnutie nástreku. Pripravené dosky skladujem na suchom tmavom mieste. Podľa návodu k Positiv 20 by dosky mali vydržať použiteľné aj niekoľko týždňov.

4. Osvetlovanie

Na osvetlovanie budeme potrebovať zdroj UV svetla. Akékoľvek horské slnko z bazáru, či priamo UV lampy/žiarovky/žiarivky/výbojky splnia svoju úlohu. V krajnom prípade sa dá použiť aj slnečné svetlo. Pri ňom však je výsledok neistý, pretože intenzita svetla v priebehu osvetlovania kolíše a aj čas budeme môcť len odhadnúť.

Doma máme halogén, čo ostal zo stavby, a s úspechom používam aj ten. Spravím si "sendvič" z rovného podkladu, nastriekanej mosadznej dosky, šablóny na priesvitnej fólii (tú dávam nepotlačenou stranou na plech) a na vrch dávam tabuľu skla, ktorá mi šablónu rovnomerne pritlačí k plechu. Celok umiestnim pod halogén (treba rátať s tým, že sa časom poriade rozohreje, a umiestniť ho do rozumnej vzdialenosti; nechceme mať fóliu pripečenú k plechu).

Pri prvých pokusoch s osvetlovaním bolo najväčším problémom ustrážiť si čas. Ten opäť závisí od viacerých premenných, hlavne od typu osvetlenia, vzdialenosti plechu od zdroja, hrúbke sklenej tabule, intenzite okolitých zdrojov svetla (okno v pivnici a pod.). Preto je na začiatok dobré nastrihať si a vymaskovať (stačila mi aj čiernou centrofixou natretá tamiya páska) niekoľko pásikov nastriekaného plechu, a začať ich všetky naraz osvecovať a zároveň stopovať čas. Potom každých povedzme 5 minút zobrať jeden štvorček spopod lampy, odstrániť masku a vhodiť do vývojky. Takto berieme každú chvíľu jeden štvorček, až nájdeme ten so správnou kresbou vo vývojke, resp. správym časom osvetlenia. Ak je kresba nevýrazná, a rýchlo sa stráca, plech bol podexponovaný a treba zvýšiť čas. Správne exponovaná kresba má ostré hrany a jej okolie sa vo vývojke rýchlo rozpúšťa.

Osvetlovanie halogenom

5. Vyvolanie

Predávajú sa rôzne vývojky a vyvolanie fotocitlivej vrstvy, no úplne postačí obyčajný technický hydroxid sodný (NaOH) dostupý v každej lepšej drogérii či domácich potrebách.

Pre Positiv 20 sa odporúča 7%tný roztok, ktorý jednoducho dosiahneme zmiešanim 7g NaOH a litru vody. Namiešam si ho vždy do zásoby do plastovej fľaše, a vydrží aj niekoľko týždňov.

Samotné vyvolanie prebieha v plastovej miske, do ktorej položím osvietenou stranou nahor daný plech, a nalejem naň vývojku. Potom krúživými pohybmi, nakláňaním a poklepávaním nechávam pretekať vývojku cez osvietenú kresbu a pozorujem, ako odplavuje neosvetlené časti. Celý proces zvyčajne trvá 30 sekúd až 2 minúty. Okamžite, ako sú všetky neosvetlené miesta odplavené a je vidieť podkladová mosadz, vyberám plech z vody a neutralizujem pod tečúcou vodou. Nechám uschnúť, prípadné nedokonalosti opravím centrofixkou či syntetickou farbou, a zadnú stranu nastriekam ochrannou vrstvou (malé plochy stačí natrieť trebars lakom na nechty, veľké striekam surfacerom, ktorý dokonca odpudzuje leptací roztok). ak by som leptal z oboch strán, ochranná vrstva by nebola potrebná, pretože by z druhej strany bol osvietený rubový vzor kresby.

6. Leptanie

Záverečný proces leptania je asi najjednoduchším krokom zo všetkých. Jediné, čo je treba robiť, je ustrážiť si dobu, počas ktorej je treba nechať plech v leptacom roztoku. Používajú sa dva roztoky, pomalší a menej agresívny roztok chloridu železitého (FeCl3) alebo zmes kyseliny chlorovodíkovej (HCl) s peroxidom vodíka (H2O2). V prípade druhej zmesi si treba dať pozor na jedovaté výpary chlóru. Momentálne používam FeCl3, ktorý sa dá kúpiť granulovaný, alebo už ako priamo namiešaný roztok. Odporúčam už hotový roztok, je to presne namiešané a odpadá vám starosť s vážením granulovaného FeCl3. Samotný roztok zahrievame na zhruba 30-40 stupňov. čím vyššia teplota, tým rýchlejšie reakcia beží, avšak tým je vaššie aj riziko podleptania ochraného laku. Zvyčajne na začiatok nechám teplotu vyššiu, a keď sa blížim k odleptaniu celého dielu, stiahnem ju na minimum. Pozor na postriekanie týmto roztokom, rukavice sú fajn, okuliare silno odporúčané, a ak sa dá, je dobré zahrievať teto roztok niekde v pivnici, kde nehrozí rozleptanie nového nerezového sporáku v kuchyni.

7. Neutralizácia, odstránenie krycieho laku

Odleptané diely opláchneme pod tečúcou vodou.... opať odporúčam radšej keramické umyvadlá ako nerezové drezy, prípadne najskôr len vymáchať v kýbli s vodou, a až potom pod tečúcu vodu. kryciu vrstvu ľahko odstránime acetonom alebo ponorením do silnejšieho roztoku hydroxidu sodného. Prípade môžeme obe strany plechu zľahka prebehnúť tisíckou šmirgľom.

Potom nám už neostáva nič iné, ako diel vystrihnúť z rámčeka a umiestniť na model.
Toto bol len pokus o stručný návod, alebo skôr opis postupu, ktorým som si sám vyleptal zopár dielov. Sám sa mám stále čo učiť a zlepšovať, takže akékoľvek návrhy/pripomienky sú vítané.

Bitva o Iwodžimu

Jak to tehdy bylo

Bitva o Iwodžimu (anglicky: Battle of Iwo Jima; japonsky: 硫黄島の戦い, Iótó no tatakai nebo Iódžima no tatakai) probíhala od 16. února 1945 do 26. března 1945 mezi Spojenými státy a Japonskem. Americké jednotky zaútočily na japonský ostrov Iwodžima s cílem obsadit zdejší letiště a vytvořit si tak leteckou základnu pro útok na hlavní japonské ostrovy. Jednalo se o první případ celé války, kdy bylo cílem spojeneckých jednotek obsazení vlastního japonského území (tj. území, které bylo součástí Japonska před druhou světovou válkou a jehož obyvatelé byli Japonci), čemuž také odpovídala i intenzita odporu japonských vojáků.

Původně se předpokládalo, že bitva o relativně malý ostrov skončí poměrně rychle, opak však byl pravdou. Vynalézavost generála Kuribajašiho, který vytvořil z ostrova a zejména hory Suribači jednu z největších podzemních pevností celého Japonska (opevnění zahrnovalo 18 km podzemních tunelů), a odhodlání japonské posádky, která měla od japonského velení zakázáno kapitulovat, vedly k tomu, že se boj o ostrov navzdory zdrcující materiální i početní převaze Spojenců protáhl na více než měsíc a představuje jednu z nejkrvavějších bitev spojenecké ostrovní kampaně.

V pondělí 19. února 1945 došlo k vylodění na Iwodžimě. V 9:00 ráno, dorazil první americký vyloďovací člun k pláži Futacune na jihozápadě ostrova. Japonská pěchota a dělostřelectvo mlčelo a američtí vojáci nenaráželi na odpor. Byli zmateni takovýmto vývojem událostí a rozhodli se postupovat do vnitrozemí. První překážka se objevila po 300 metrech. Na strmém svahu tvořeném sopečným popelem vojáci americké námořní pěchoty podkluzovali a padali. V tu chvíli Kuribajašiho dělostřelectvo zahájilo palbu ze všech stran. Nejvíce palby přicházelo z vyhaslé sopky Suribači. Americké ztráty začaly narůstat. Vylodění na Iwodžimě bylo nejkrvavějším z celé války o Tichomoří. Do večera padlo 600 Američanů a 1 200 jich bylo zraněno. Do příštího rána byly pláže obsazeny. 20. února přistály na Iwodžimě první americké posily. S nimi byl 21. února zahájen útok na sopku Suribači, setkal se však s urputným odporem a brzy ztroskotal.

Stejně jako na zemi probíhaly těžké boje i na moři. V týž den, 21. února 1945 byla 4 Kamikaze zasažena letadlová loď Saratoga. Byla tímto útokem tak vážně poškozena, že musela odplout na opravu do USA. Zároveň byla potopena letadlová loď USS Bismarck sea. Zatím na Iwodžimě pokračovaly tvrdé boje.

V pátek 23. února byl zahájen nový útok proti sopce Suribači. Tento útok překvapivě uspěl. Američané se pomalu dostávali na vrchol sopky a v 11:40 zde šest příslušníků námořní pěchoty vztyčilo vlajku Spojených států amerických. Obsazení sopky Suribači nebylo úplným vítězstvím, ale výrazně to podpořilo morálku amerických vojáků na Iwodžimě. Bitva o Iwodžimu dál pokračovala.

3. divize námořní pěchoty se pomalu probíjela na sever. Dne 4. března přistály první bombardéry B-29 na čerstvě dobytých letištích na Iwodžimě, zatímco okolo stále zuřila bitva.

9. března byli japonští obránci zatlačeni až do severovýchodní části ostrova. V půli března Američané zachytili vysílání generála Kuribajašiho. Znělo: „Nejedli jsme ani nepili pět dní, ale náš bojový duch je silný. Budeme bojovat až do konce.“

Bitva skončila v noci z 25. na 26. března, kdy se zbytky japonské posádky, které již neměly dost potravin, munice ani pitné vody, rozhodly pro sebevražedný útok na spojenecké pozice. Se smrtí několika set japonských vojáků tak zanikl organizovaný ozbrojený odpor na Iwodžimě a ostrov byl následující den prohlášen za bezpečný. Nutno podotknout, že daný útok nepředstavoval pouze „lepší sebevraždu“, ale také poslední japonský úspěch bitvy, neboť spojenecké jednotky podcenily rizika takovéto akce, díky čemuž se Japoncům podařilo proniknout do prostor letiště a pobít větší počet pilotů a letištního personálu, kteréžto ztráty nebylo lehké nahradit.

I po oficiálním ukončení bitvy zde zůstávali japonští vojáci, poslední se vzdali v roce 1951.

Právě na hoře Suribači pořídil 23. února 1945 Joe Rosenthal jednu z nejslavnějších fotografií celé války.

Důsledkem bitvy bylo, že ostrov zůstal okupován Spojenými státy až do roku 1968.

Zdroj: wikipedie.

Model

Na popis tohoto modelu nebude potřeba příliš slov. Sádrový odlitek japonské pevnůstky, která byla ve velkém budována na ostravě Iwo Jima. Rozměr je 160 na 240 mm včetně terénu okolo pevnůstky. Dveře jako jediné nejsou ze sádry, ale odlity z polyuretanu.

Více vám prozradí fotografie.

Úpatí Mount Suribači

Úpatí Mount Suribači

Úpatí Mount Suribači

Úpatí Mount Suribači

Tento model, stejně tak jako další z produkce Samek Models můžete zakoupit v prodejně MN-modelář či ve firemním eshopu. Doufám, že brzy začne fungovat i distribuce na slovensko.

Na sále bylo k vidění mnoho zajímavých a povedených modelů, včetně papírových, po letech se opět podařilo pokořit magickou hranici 1000 vystavených kusů. Mimo soutěžní modely byly k vidění i velice zajímavé klubové a SIGové expozice, které již delší získávají znatelně na popularitě a dnes patří na akcích typu Kitshow k nezbytným. Vystavené modely byly hodnoceny týmem zkušených modelářů systémem líbí-nelíbí, což však občas dělalo problémy komisařům z řad školených rozhodčích ;)

Kitshow je již od prvních ročníků mezinárodní záležitostí a letos tomu nebylo jinak, do Kopřivnice dorazily (mimo domácích českých a slovenských klubů) kolegové z Polska, Maďarska, Holandska, Francie a Rakouska. Část modelářů se pak v sobotu večer zapojila při tradičním posezení do mezinárodního turnaje v bowligu tříčlenných družstev; nedopadli jsme nejhůř - pořadí bylo NL - CZ - HU - SK.

Kitshow - a vlastně všechny podobné akce - se pochopitelně nemohou obejít bez nájezdu prodejců a výrobců rozličného modelářského materiálu, takže i v Kopřivnici bylo možno na jednom místě pořídit mnoho modelů, doplňků, podkladů, barev, tmelů a další modelářské bižuterie. Vybírat bylo z čeho - jen namátkou jmenujme Eduardy pod velením svého nejvyššího, obdobně obsazené výpravy AZ či AML, MPM Production a další. Ani si nechci domýšlet, kolik jsme tam vlastně utratili a raději nepřemýšlím o tom, že do výplaty je daleko ...

Počasí přálo a vyšlo na výbornou, takže úspěch měla i technika 1:1 ve venkovní expozici, kde bylo možno obdivovat jak žhavou současnost (dva nejmodernější vozy TATRA - jmenovitě T815-7N0R39/45B "Navistar 6x6"* a prototyp T158-8P5R33.37A** plus Pandur v průzkumné verzi) tak i slavnou historii (2x T-805, požární T-148 či válečné motorky). Venku taky byly ukázky zbraní a výzbroje naší armády, možnost si zastřílet z airsoftových zbraní či shlédnout funkční modely a taky se dobře nakrmit a občerstvit.

A nesmíme zapomenout na to, že Kitshow a spol. taky nejsou jen čistě soutěžními akcemi, ale spíše jen záminkou ke společenským setkáním a dalším podobným aktivitám. Šance se setkat a pokecat si s kolegy modeláři z půlky Evropy se nenabízí každý den.

Přestože by se nějaké chyby našly, letošní Kitshow se zařadila mezi ty povedené a pořadatelům patří dík a uznání za dobře připravenou akci. Dva dny strávené v Kopřivnici byly určitě přínosem a příslibem do budoucna - další Kitshow se očekává v tradičním termínu na začátku května 2013, tedy pokud se staří Mayové sekli ;) A nezapomínejte, že do Kopřivnice se jezdí za modely 2x ročně, koncem října vás zveme na Kopřivnické poháry, které jsou klasickou bodovačkou.

Výsledkovou listinu si můžete stáhnout zde.

Další foto

Morane Saulnier Type G

And so the day has cometh, and all in one go, making the best use of a single sprue with 57 parts, AZ has recently issued three new boxings for the same product, in the shape of a Morane G, a Morane H and a Pfalz E.I.

The Box

The first thing you can’t help noticing is the quality of the packaging for these 3 new kits. Gone are the flimsy thin cardboard boxes of yore, replaced by much improved, thicker cardboard boxes each containing a cardboard “tray” with the usual sealed plastic bag wherein sprue, instruction sheet, decals and (for the G) a tiny PE fret, await defloration by the eager modeler.

Morane Saulnier Type H

The upper face of the box features a classy “medallion” with nice artwork of the subject of the kit, while the back is used to depict the painting instructions for the options provided, a la FROG of way back when…. (sigh….)

Pfalz E.I.

One think I couldn’t help notice too was the “Caution” notice on the sides of the box (in English and Japanese). After reading this ever growing notices, I can’t help but feel that I (like you probably, dear reader) am a true survivor: after all I started modeling when I was 9, without parental guidance, and even though the dangers were many and very real, it seems, I managed not to get harmed by not respecting, for instance, item 3: “cut the parts off properly and throw the waste parts into the dustbox at once”, or the even more serious item 4, that tells us “not to play with the parts for any other purpose…”

Oh well…

What’s Inside

The quality of the moulding is on par with what AZ has given us before, with mostly flash free (only the 2 engines show evidence of unwanted extra plastic), well defined parts, even if, as usual, one or two of the smaller items (like the footrests, for example) probably due to the limitations of the manufacturing process used, do seem to be a bit overscale. These are very easy to replace by homemade, more true to scale, parts, so the choice is yours…

What’s Inside

Also the trailing edge of the wings and rear control surfaces could be thinner but since this is not easy to correct given that it implies destroying part of the rib detail, it’s probably best to leave it as it is, unless you feel like replacing the rib detail too.

In terms of options, you get 2 engines – an 80 hp nine cylinder le Rhone, and an 80 hp 7 cylinder Gnome 80/Oberursel U0, plus the parts needed to make the two different types of undercarriage used by these early birds.

Mention should also be made to the fact that you do get the strange basket cum seating board seat for the original two seater G.

What’s Inside

Besides the sprue, you get an instruction sheet, decals and, as mentioned above, a tiny PE fret, in the Type H kit.

What’s Inside

Accuracy

It is not easy to judge the dimensional accuracy of these early airplanes, because different manufacturing series would often produce minor (and not so minor) differences between examples of the same type of aircraft.

A quick check of the entry for the Type G in the Davilla, Soltan Book, for instance, yields 5 variations on the main theme, with different combinations of wingspan and length and while the former should not leave much doubt has to how it is measured, given the absence of dihedral, the later is a different story altogether since not only the reference points for length to be determined might differ but also different engines might dictate longer cowlings.

In the end, for lack of better reference, I ended up using the drawings in the Davila, Soltan book to check the parts against them and here’s what I found:

Type G:

Fuselage:

Length, width and shape are fine. The only thing missing is the front end access panel. Given the fact that this seems to be a very variable feature, being sometimes nonexistent, AZ chose not to include it. Again it’s an easy feature to reproduce, either by scribing or by gluing a thin, cut to shape, panel at the front end of the fuselage.

Wings:

Chord and span are fine but the drawings show a different contour at the TE tip. This is very easy to modify too, with the help of a file and wet and dry (w&d). The location of the ribs though doesn’t totally match, this being more apparent in the outer 5 ribs.

Control surfaces:

The contour of the horizontal stabilizers doesn’t match the drawings but again 2 minutes with a bit of 400 grit w&d will do the trick. The vertical stabilizer though is best discarded and replaced by a new bigger one, cut from 10 thou plastic sheet

Type H and the Pfalz:

In general terms, the H had a shorter fuselage than the G (again lengths and spans seem to be very variable, so I’ll refer to the information and drawing provided in the Davila Soltan book). This means that the provided fuselage should be reduced in length, what again is a very simple operation, entailing reprofilling the rearmost part of the fuselage. The access panel will gain of course be nonexistent, so comments made above to the G type will naturally apply.

Wings:

A shorter span means cutting off a section of the wing chordwise, as the instructions clearly suggest you do. Still, if you do as the instructions suggest, i.e., removing the section between the first 2 ribs at the wing root, the resulting wing will not only feature the rib location mismatch that I pointed out for the G type, but will also make it very hard to correct the contour at the leading edge outer tip, that will now be too short.

The very good news is that if you leave the wing as it is, and only reshape the tip by means of file and w&d, again a level 1 operation, you will not have to extend the tip to reprofile it and the location of the ribs will be a perfect match.

Control surfaces:

As per Type G

Finishing Options

AZ isn’t shy when it comes to offer finishing suggestions, and each kit has decals for 4 options (with the honorable exception of one of the H options, a civilian machine, with no markings at all).

Beginning with the G:

Kamo

• 316, 4th Corps Detachment, March 1915, pilot Alexander A. Kozakov – Russian Imperial Air Force
• 281, 11th Corps Detachment, September 1914, pilot Petr N. Nesterov Russian Imperial Air Force

even if they are similarly marked, each of these machines feature an add-on in the form of a small PE detail, that makes them unique and illustrate two of the strangest stratagems that were ever tried to inflict damage on adversary aircraft.

In fact, the story of Alexander Kasakov attempts to down enemy aircraft by hooking explosives onto them in mid flight and later by ramming them, is well known and so is that of Petr Nesterov, the first man to loop the loop, who first tried attaching a long dented knive to the tail skid to rip the fabric of the opponent’s aircraft apart, in avant la lettre James Bond fashion and would eventually die after ramming a german adversary.

AZ provides both the hook and the knife in PE, something I find very nice and well thought. Incidentally, according to my references, these 2 machines, should probably have spoked wheels.

• A Belgian G2 (double seater) ca. 1915.
• the single Type G bought by the Swiss Air Force, n. 24. Dübendorf, ca. 1914

The H:

Kamo Type H

• Roland Garros mount, ca. 1914-15
• Reserve Aeroplane Squadron, ca. 1914-15, RFC
• A machine piloted by Gustav Hamel, danger race, Daily Mail’s Derby, London 1913
• A type ha of the Royal Spanish Air Force

The Pfalz E.I

The Pfalz E.I

• a machine flown by Max Holtzen, as test pilot for Pfalz, 1916, German Imperial Air Force
• an aircraft of the Bavaria air service, training unit, German Imperial Air Force
• same as above, white fuselage, a opposed to the CDL fuselage of the previous option.
• 479/15, Eastern front, German Imperial Air Force

What I really think:

As far as I can remember, these are the only injected Type G and H Morane-Saulnier on the market and they do have what it takes to do an excellent model, in line with the previous Parasol offering, that I too have assembled.

My only nitpick would be the thickness of the trailing edge of the wings, given the fact that it won’t be an easy correction.

Since rigging, if well planned, won’t be too difficult and since there are no inter-wing struts to assemble, this would make a very good model for the early aviation / WW1 aircraft newcomer and I do recommend it for beginner and advanced modelers alike.

Thanks to AZmodel for the review samples.

References

French Aircraft of the First World War, Dr. james J. Davilla and Arthur M. Soltan, FMP, 1997

Článek byl převzat se svolením autora ze stránek internetmodeler.com

]]> http://www.modelarovo.cz/azmodel-172nd-morane-saulnier-type-gh-and-pfalz-e-i/feed/ 1 http://www.modelarovo.cz/ms-406c-1-chorvatske-letectvo-172-rs-models/ http://www.modelarovo.cz/ms-406c-1-chorvatske-letectvo-172-rs-models/#comments Sun, 29 Apr 2012 11:36:11 +0000 speedy http://www.modelarovo.cz/?p=2125

V roce 1943 byla celková situace sil Osy v kritickém stavu a na bojišti se začala obracet štěstěna na stranu Spojeneckých sil. Jednotky Wehrmachtu ustupovali v Africe a po porážce u Stalingradu na východní frontě v Rusku. V Jugoslávii se začínala zesilovat aktivita partizánského hnutí a začaly se objevovat velká území totálně osvobozená od fašistů západně od řek Neretva a Bosnia. Spojenecká letadla stále častěji přelétala na chorvatským územím a chorvatské letectvo bylo prakticky nepřipravené na tuto situaci. 

Jedním z modernějších letadel které dorazily z Wiener-Neustadtu v červnu 1943 bylo 36-38 kusů MS.406C1. Byly to původně ukořistěné francouzské stroje z roku 1940-41, které sloužily v Luftwaffe k výcviku pilotů. Morany 406 byly v chorvatkém letectvu ve třech stíhacích perutích.

Nikde není pořádně uvedeno jejich bojové využití v Ustašovském letectvu a později u partizánů, kde byly ukořistěny a používány 3-4 stroje. Pravděpodobně měly pouze symbolický význam díky nedostatku náhradních dílů a jejich zastaralosti. (zdroj: Lisko-Čanak Croatian Air force in the Second World War 1998)

Model



Jako volbu zbarvení jsem vybíral poměrně dlouho. Nakonec jsem si vybral Chorvata, protože se mi líbí ty šachovnicové znaky. Můj Moran 406 od Jadranu je nastříkaný lihovými barvami Agama. V několika publikacích jsem našel několik variant zbarvení a to buď zeleno-šedá varianta v barvách RLM71/02/65 nebo šedo-šedá varianta v odstínech RLM74/75/76. Já jsem se přiklonil k druhé variantě a to z toho důvodu, že se jednalo o rok 1943/44 a to se používaly odstíny RLM74/75/76.



 Barvy

• RLM74 - Agama N4
• RLM75 - Agama N11(s kapkou bílé)
• RLM76 - Agama N3
• černošedá(kokpit)
• černá
• bílá
• RLM70 - vrtule a kužel - Agama N1

 Finiš

Jako lesklý lak pod obtisky používám Sidolux ve slabé vrstvě bez ředění s nízkým tlakem, která udělala krásný lesklý povrch. Na usazení obtisků Mr. Mark Setter. S obtisky se mi pracovalo výtečně. Na závěr jsem lehce model poprášil matným lakem Agama akryl ředěným ředidlem Tamiya X-20A(nedoporučuju ředit vodou, vznikají mapy)






]]> http://www.modelarovo.cz/ms-406c-1-chorvatske-letectvo-172-rs-models/feed/ 2